Galerie Průchod: veřejný výstavní prostor pro nikoho

Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní nainstalovali velkoformátové grafiky. S ohledem na nařízení vlády nikoho nepozvali a z celé akce pořídili pouze audiovizuální záznam, kterým iniciativu prezentují. Výstava je volně přístupná, jejím cílem je reflektovat frustraci ze zákazu kulturních akcí, oživit potenciál veřejného místa a zahájit dialog s majitelem objektu, který by vedl k proměně průchodu v oficiální galerijní prostor.

Jak přežít všechny epidemické restrikce, které mají přímý dopad na uměleckou tvorbu a její prezentaci? Takovou otázku řeší většina výtvarníků a hudebníků. Někteří ze situace těží a využívají vernisážní a koncertní vakuum k soustředěné tvorbě či odpočinku, jiní se přesunuli do digitálu. Čím dál častěji je ale slyšet totéž: ono to nestačí. Kontakt s publikem, bezprostřední zpětná vazba, flow, které provází interakce s prostorem určeným ke kulturnímu dění, to všechno teď zoufale chybí jak tvůrcům kultury, tak jejím konzumentům.

„Všude se řeší koronakrize, mně chybí jenom opřít se o reprobedny, narovnat si záda a nechat akustický tlak odnést nastřádaný stres usazený kdesi pod bránicí,“ píše výtvarník Adam Smolek, student ateliéru videa na brněnské FaVU, ve svém textu ke kolekci deseti velkoformátových grafik. Jeho portfolio má široký záběr: věnuje se malbě, grafice, produkci krátkometrážních filmů a jeho velkou vášní je elektronická hudba. Sérii zmiňovaných grafik vytvořil experimentální technikou, která reflektuje jeho frustraci ze skutečnosti, že s ohledem na aktuální situaci nesmí veřejně hrát klubovou hudbu ani vystavovat. „Hardwarové nástroje mě vždy fascinovaly, a to hlavně u živých výstupů, kdy je možné jít na hranu zvukových možností, které nejsou omezeny masteringem, jako v prezentaci hotových skladeb formou DJ setu. Jediný způsob, jak mohu nyní své hudební vybavení využít a komu mohu hrát, jsou papíry položené přes reproduktory na podlaze ateliéru.“

Smolek si v ateliéru sestavil stůl z několika reproduktorů, které napojil na elektronické hudební nástroje. Velké formáty papíru rozložené na této speciální platformě postupně posypal brusivem a barevnými práškovými pigmenty, zatímco v reálném čase komponoval hudbu, která svými vibracemi vytvářela abstraktní obrazce na ploše papírových archů. „Tanečníci, se kterými mohu sdílet svou živě vznikající hudbu, jsou jen ti, kteří se zobrazují na vibrujícím papíře prostřednictvím rytmicky poskakujícího pigmentu. Samotná forma je dost primitivní, stejně tak, jako kopulativní tanec proti reprobednám. V současných podmínkách však nelze jakkoli simulovat pískání v uších po protančené noci před soundsystémem, sluchátka nebo domácí hifi soustava jej jen těžko nahradí,“ komentuje svůj koncept.

Výtvarný záměr tvorbou velkoformátových abstrakcí, které připomínají pravěké jeskynní malířství, zdaleka nekončil. Stal se výchozím bodem pro mnohem podstatnější iniciativu, která spočívala v umístění těchto děl do veřejného prostoru. Díla byla už na počátku tvorby zamýšlena pro konkrétní místo – veřejný průchod domem u křižovatky ulic Úvoz a Údolní, který je čtyřiadvacet hodin denně přístupný a celou noc osvětlený. O kulturním využití této lokality uvažoval Adam Smolek více než tři roky.

Instalace formátů o velikosti 160 x 230 centimetrů proběhla v sobotu ve večerních hodinách. Cílem bylo minimalizovat počet kolemjdoucích, a tím se vyhnout střetu s aktuálními omezeními. Díla se nakonec podařilo úspěšně pověsit a z anonymního průchodu se tak na krátký čas stala velmi neanonymní Galerie Průchod. Je otázkou, jak na tuto „hozenou rukavici“ zareaguje majitel objektu, nájemníci nebo jen ti, co galerií prochází cestou z práce a jsou do kulturního obsahu trochu nevědomky vhozeni.

Nepredikovatelná je také interakce kolemjdoucích s vystaveným materiálem. Adam Smolek si uvědomuje, že o svoje grafiky může nenávratně přijít, přesto dobrovolně vstupuje do rizika. Před půlrokem přišel o počítač, který obsahoval data dokumentující čtyři roky jeho umělecké tvorby, proto aktuální instalaci přisuzuje autoterapeutický potenciál. „Strašně se o to bojím. Chtěl bych, aby fungovalo, že když něco umístíš do veřejnýho prostoru, tak nemusíš mít strach, že to někdo zničí. Když jsem ztratil notebook, dlouho jsem se vyrovnával se ztrátou vlastní historie. Je důležitý to mít v sobě vyřešený, že se nic neděje, když o něco přijdeš. Vnímat to jako příležitost, možnost dělat něco novýho,“ dodává.