Barka Fabiánová | Články / Reporty | 08.10.2013
Díky agentuře Rachot se do českých luhů a hájů daří už nějaký ten pátek dostávat umělce z celého světa a zvídavému publiku rozšiřovat hudební obzory. Po nigerijském bluesrockovém kytaristovi Bombinovi a pětici marseillských pěvců z Lo Còr de la Plana se v Praze zastavili i hudebníci z malého středoamerického státu Belize – The Garifuna Collective.
Garifunové, potomci afrických otroků a karibských Indiánů, obývají území dnešního Belize, Nikaraguy, Guatemaly a Hondurasu. Početná komunita si zachovala svůj jazyk i tradice a v roce 2001 byla jejich kultura zapsána na seznam UNESCO. Do širšího podvědomí se Garifunové dostali i díky hollywoodskému trháku Piráti z Karibiku, i když v roli nepříliš populární, jako skupina kanibalů.
Kapela v roce 2007 vydala debutové album Wátina, které bylo označeno za jedno z nejlepších v oblasti world music. Bohužel pár měsíců po vydání utichl navždy jeden z vůdčích hlasů kapely, propagátor lidu Garifuna – Andy Palacio. V následujících letech přišla kapela o další dva členy, ale i přes tragický osud se Garifuna Collective rozhodli ve své tvorbě pokračovat. Po pěti letech tak světlo světa spatřila nahrávka symbolicky nazvaná Ayó (Sbohem), která je věnovaná zesnulým členům a kterou kapela představila i pražskému publiku.
V Akropoli ten večer sice nebylo plno, ale nevadilo to. Přátelští Garifunové dokázali navodit skvělou atmosféru a publikum rozezpívat i roztančit v karibských rytmech. Největší pozornosti se dostávalo perkusistovi v jamajské čapce, který hrál na podivný hudební nástroj – perkuse vyrobené z želvích krunýřů. Celým večerem provázel usměvavý kytarista Lloyd Augustine, který publiku vyprávěl o kapele i životě lidu Garifuna.
I když zpěvačka Desiree Diego působila zpočátku nepřístupně, v průběhu večera se stále častěji pouštěla do karnevalového tance punta (podobného sambě) a jednoduché taneční kroky naučila i publikum. To nešetřilo potleskem a kapela přidávala. A kdo chtěl, mohl si trochu karibské atmosféry odnést domů. A že zájemců se u pultu s CD po koncertě sešlo hodně.
The Garifuna Collective (bz)
2. 10. 2013, Palác Akropolis, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.