The Garifuna Collective: bezhlavý tanec z Karibiku

Když zpěvák a kytarista Andy Palacio nečekaně v osmačtyřiceti zemřel, nastalo v malém národě Garifunů z jihoamerického státu Belize takové ticho, že bylo doslova slyšet vlastní myšlenky. Mířily nahoru, za jejich vůdcem: co teď bude s garifunskou hudbou? Andy Palacio ji nejen pomohl přenést do moderní doby, zanesl ji také do celosvětového oběhu. V říjnu 2007 převzal cenu veletrhu Womex, dobýval prestižní ankety, sbíral ohlasy za nesmírně úspěšné album Watina – na Amazonu nejprodávanější nahrávka world music všech dob – a chystal se na triumfální turné, nicméně v lednu 2008 Andyho nečekaně skolil infarkt. Jakoby srdce nebylo schopné pojmout takovou tíhu závazků a slávy.

Zdrcení Garifunové, žijící také v Guatemale, Nikaragui nebo San Salvadoru, se ohlíželi po dalším hudebním vůdci a nakonec ho částečně našli: skvělý Aurelio Martinéz z Hondurasu; určitě persona téže velikosti a Andyho velký kamarád. Ticho v Belize ovšem nadobro přece jenom utnulo až rozhodnutí Andyho skupiny The Garifuna Collective vrátit se ke koncertování a později také k natáčení. Letošní červencové album dostalo navíc symbolický název Ayó – Sbohem. „Belize a svět pláče. Opustil jsi nás bez rozloučení a tak jsme si to nepředstavovali. Velký duch nám ale odpověděl za tebe: zůstaňte na cestě. Nezapomeneme na tebe, Andy,“ zpívá v titulní skladbě kytarista Lloyd Augustine, jeden z několika nových leadrů The Garifuna Collective.

Za úspěchem a světovým zviditelněním garifunské hudby stojí od 90. let trpělivý sběratel, vizionář a producent Ivan Duran, majitel labelu Stonetree Records. „Ivan vymyslel báječný svět, do něhož jednou vstoupíte a už nikdy ho nepustíte,“ prohlásil nadšeně už nežijící respektovaný propagátor world music Charlie Gillett z radia BBC.

A v čem tedy spočívá kouzlo takového světa? Už v samotném příběhu zrodu: když v roce 1635 u ostrova Sv. Vincent v karibských Malých Antilách ztroskotaly dvě španělské otrokářské lodi, černí Jorubové z Nigeru doplavali na břeh a postupně se smísili s místními indiánskými kmeny Karibů. Za delší čas k nim přibyli otroci z Jamajky a francouzští kolonizátoři. Během sta let se pak všichni v poklidné symbióze promísili a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifunové.

Sv. Vincentu se ovšem zachtělo Angličanům a Garifunové s nimi v roce 1795 prohráli na celé čáře. Otrokářští Angličané se s černým obyvatelstvem moc nemazlili: přes čtyři tisíce obyvatel Sv. Vincenta za tvrdých podmínek, kdy třetina po cestě zemřela, převezli na honduraský ostrov Roatan. Odtud se během 19. století Garifunové vydali na honduraskou pevninu, do Nikaraguy a Guatemaly; nejvíc jich v současnosti žije v Belize, středu bývalé mayské říše. Dohromady se pak počet Garifunů, na jejichž komunity narazíte také v New Yorku nebo Los Angeles, odhaduje na necelých dvě stě padesát tisíc. S tím, že jich rok od roku neúprosně ubývá. A s nimi nenávratně mizí rovněž unikátní jazyk a garifunská kultura, nenarušené ani přestupem od původního indiánsko-afrického náboženství ke katolicismu. Stále hlasitěji znějící umíráček pomohlo ztišit OSN: v roce 2001 prohlásilo garifunskou kulturu a jazyk za „mistrovské a nedotknutelné lidské dědictví“.

Bez ohledu na to, že garifunská hudba zahrnuje početnou řadu rytmů a karnevalových tanců, od 70. let se největší pozornost soustřeďuje na dva styly: punta a paranda. Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnila na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas. „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady,“ píše se v encyklopedii World Music. Andy Palacio společně s kytaristou Pen Cayetanem a jeho kapelou Turtle Shell Band vymysleli, definovali a proslavili punta-rock; zbylá část garifunské hudební tradice spěla k zapomenutí nebo se podobně jako paranda zaoblila do nostalgického vzpomínání.

Od roku 1995 se ale Andy s producentem Duranem vrátili ke kořenům: odmítající trčet v minulosti z nich sfoukli prach a věci se daly do pohybu. Album Watina už zaznamenalo čistou esenci garifunské tradiční hudby v moderním vyznění: nazpívaném v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, a cappella zpívané modlitby, milostné a pracovní písně nahrané ve spolupráci s multigenerační all-stars partou garifunských hudebníků z Belize, Guatemaly a Hondurasu - The Garifune Collective. Lékem na Andyho smrt mělo být v roce 2008 album Umalali: The Garifuna Women's Project - dozajista skvělé, podtrhující významnou roli žen v garifunské hudbě a společnosti, ovšem smutku národ nezbavilo.

„Připomínali jsme The Wailers bez Boba Marleyho. Nakoplo nás to ale a semknulo. Teď to vypadá, že chtějí zpívat a hrát všichni. Odráží to podstatu hudby Garifunů, spočívající v kolektivním úsilí. Největší dědictví po Andym představuje ukázání cesty. Pomohlo dětem z malých vesnic pochopit, že jejich tradiční kultura je pro ně důležitá, dodává jim pocit hrdosti, inspiruje a vysílá silnou zprávu pro další pokračovatele,“ shrnuje atmosféru několikaletého vzniku alba Ayó Ivan Duran.

Vydání se nedožili další dva stěžejní členové: perkusista Giovany Chi a kytarista Justo Miranda. Shodou okolností autor závěrečné skladby alba Seremei Buguya – dalším tanečním lamentu za Andyho. „Proč jsi nás Otče opustil? Je dobře, že máš velký pohřeb. Pokud jde o mě, jsem zvědavý, kdo bude mít na starosti můj pohřeb až přijde můj den,“ zpívá Miranda a je ironií osudu, že několik měsíců potom sám zemřel na infarkt.

V melodické, zpěvné, na sborech postavené, rytmicky živelné, kytarami, dřevěnými bubny a perkusemi ze želvích krunýřů hnané garifunské hudbě se odráží její podstata kolektivní tvorby. Přidat se může každý: hlasem, tleskáním, i s nástrojem.

Album Ayó znovu vstřícně míří i za posluchači, co o garifunské hudbě dosud neslyšeli nebo je v noci straší worldmusikoví bubáci. Září svěžími barvami afro-karibských odstínů s příměsí latiny a kytaristé neskrývají inspiraci výbušnými západoafrickými styly juju a higlife, takže žádné „starobylé“ prozpěvování z rybářských vesnic odkudsi z konce světa, ale tanečně natřesený, moderní dobu reflektující hudební klenot. V tisku trefně vábící fanoušky malijské dvojice Amadou & Mariam, Carlose Santany nebo Manu Chao.

A pokud byste zatoužili po rockovějším přetlumočení garifunské hudby, sáhněte po albu Black Birds Are Dancing Over Me, které s Garifuna Collective letos natočil kanadský folk rocker Danny Michel. Zapomeňte na „sňatek z rozumu“ nebo trendové lísání k aktuálnímu hitu world music scény. Danny Michel jezdí do Belize už patnáct let a než se odvážil požádat Garifuny o spolupráci, zašel si pro požehnání nejprve za Ivanem Duranem. I ten zpočátku váhal: co si asi tak nějaký Kanaďan od toho slibuje? Nakonec svolil, doporučil parádní muzikanty, podílel se na produkci a zahrál si na basu. Dokonce přemluvil garifunskou hudební legendu zpěváka Paula Nabora, aby si na albu zazpíval.

Západní přístup s elektrickými kytarami a saxofony promísený s náporem garifunských bubeníků a zpěváků osciluje mezi rockem, funky, reggae a vším, co mohou Garifunové nabídnout. Přirovnání ke Gracelandu Paula Simona proto docela sedí. Ze všeho nejdřív ale zamiřte ke zdroji: The Garifuna Collective. Ten koncert 2. října splní všechny vaše požadavky na bezhlavý tanec.