Glen Hansard z Frames, ten zrzavej kluk v domě s rámy

The Frames. Dvacetileté výročí. Po více než dvouleté pauze americké a evropské turné (irské koncerty vyprodané během několika minut). Šest nahrávacích společností. Šest regulérních, dvě živá a jedno raritní album, plno singlů. Desítky silných písní. Kapela, o které se trochu bojím psát, protože je to srdeční záležitost a taky případ, kdy to celé (rozuměj auru kolem nich) musíte prožít. Nic jiného vám to nezprostředkuje lépe než jejich koncert, jejich přítomnost. Nejen přijít, vidět, slyšet a odejít, ale projít si to s nimi od začátku do konce. Minulost, současnost, budoucnost? S nimi v tom máte buď zmatek, nebo vám naopak poskytnou vodítko. Je něco jistějšího v tomto světě?

‚Rámy‘ jsou Irové. A co je typické pro Iry muzikanty i nemuzikanty? Když prší, tak třeba sednou do hospody, popíjejí třeba guinness a pějí smutné písně. A v tom je to kouzlo, stejně jako v pohádkách s vílami. Ty písně jdou (ehm, no jo) opravdu od srdce. Texty jsou tak otevřené, že občas zjistíte, že přísady v nich jsou vám důvěrně známé. Teď už jen záleží, zda chcete naslouchat.

Říká se, že název The Frames souvisí s obdobím, kdy Glen Hansard jako kluk opravoval kola kamarádům. Při této činnosti se vám kolem domu musí povalovat spousta bicyklových rámů... Název může evokovat i obrazy, které jsou při skládání ukrývány do písní. Glen ve třinácti opustil školu, začal se potulovat Dublinem a vydělávat si buskingem – hraním na ulici. Jeho rodina, zvláště matka a její bratr, Glenův strýc, jej hudebně silně ovlivnili. Leonard Cohen, Van Morrison, Bob Dylan, dost možná i Cat Stevens, tak nějak mohl vypadat seznam jmen, které mladý Glen poslouchal z kazeťáku nejčastěji. A taky je často hrával (a vlastně pořád hraje). V sedmnácti si od mámy vypůjčil peníze, natočil čtyřpísničkový demáč a po lanu hozeném Dennym Cordellem, který objevil např. Toma Pettyho nebo Joe Cockera, podepsal s Chrisem Blackwellem smlouvu u Island Records (Blackwell kdysi ulovil i U2 nebo Toma Waitse). Jak Glen později přiznal, byl to jeden z nejhorších nahrávacích kontraktů v historii.

Hned poté (v roce 1990) založil kapelu. Tehdy si ještě říkali, kvůli stejnojmenné americké kapele, The Frames DC: kytarista Dave Odlum (ze skupiny Kíla), zpěvačka Noreen O'Donnell, basista John Carney (zároveň tvůrce klipů kapely; později natočil úspěšný film Once), houslista Colm Mac Con Iomaire (opět Kíla) a bubeník Paul Brennan. Krátce potom si Glen zahrál postavu jménem Outspan Foster ve známém filmu Alana Parkera The Commitments a kapela vydala singl The Dancer, který najdeme na debutovém albu Another Love Song (1992). To produkoval Gil Norton (produkce Pixies, Echo & the Bunnymen nebo Foo Fighters) spolu s Frankem Murrayem (manažer The Pogues). Mělo následovat americké turné, které ovšem po odchodu basáka Carneyho a onemocnění Colma vzalo za své. I přesto, že Carneyho místo rychle převzal Graham Downey (syn bubeníka Thin Lizzy), label Island Records se s nimi rozešel kvůli neslavnému prodeji první desky a kvůli jiné začínající kapele, The Cranberries.

Změny možná k lepšímu. Zpěvačka Noreen opustila kapelu uprostřed nahrávání desky Fitzcarraldo v půlce devadesátek a Downeyho po jejím natočení nahradil drobný basák s něžným hlasem Joe Doyle. Fitzcarraldo, jehož titulní skladbu inspiroval stejnojmenný film Wernera Herzoga, pomáhal produkovat jak Trevor Horn (produkce Yes či Seal), tak basák Pete Briquette (člen The Boomtown Rats, spolupracovník Trickyho) a prostřednictvím písní Revelate či Say It To Me Now zaznamenalo Glenovy stavy po návštěvě New Yorku, kde hledal odpovědi po neúspěchu prvního alba. K písni Revelate vznikl klip, který plně odrážel situaci kapely. Jeho výroba stála pouhé dvě libry (nejlevnější klip vysílaný na MTV – YouTube najde) a natočili ho tajně na bezpečnostní kamery na jedné dublinské poště. Nakonec byl klip nominován na cenu MTV Europe a lidé si začali všímat jejich nového alba i živých vystoupení. Kapela podepsala nový kontrakt, tentokrát s labelem Elektra. Se třetím albem Dance the Devil (1999) přichází i změna na postu bubeníka. Brennana nahrazuje ve studiu Graham Hopkins (Therapy?, Snow Patrol, později i The Swell Season), ale na koncertech s kapelou bubnuje, od krátkého setkání v Praze do roku 2003, Dave Hingerty (The Corrs, Nina Hynes nebo Mark Geary).

Po „tanci s ďáblem“ následuje důležité a dost možná nejpovedenější album kapely: For the Birds (2001). The Frames si ho kvůli nespokojenosti s labelem ZTT vydali na vlastním Plateau Records. Album, které se částečně nahrávalo ve Ventry v irském Kerry, částečně u Stevea Albiniho v chicagských Electrical Audio Studios i v různých pokojích (např. ve francouzském La Dionae v Black Box či u Mica Christophera) a na kterém se podílel i Craig Ward (dEUS), je plné srdceryvných intimních výpovědí. Sám Hansard se vyjádřil, že se tahle deska (s kříži na obalu) nemůže nikomu moc líbit. Opravdu?

Ve stejném roce, kdy vyšlo For the Birds, opustil kapelu kytarista Dave Odlum, který se začal věnovat produkci (později jim pomáhal nahrávat a produkovat další alba, včetně posledních Burn the Maps a The Cost). Kapela se konečně chystala odjet na tour po USA, avšak v důsledku smrti písničkáře Mica Christophera – Glenova spolupracovníka, souputníka a blízkého přítele a bývalého frontmana Mary Janes – bylo turné zrušeno. A tak The Frames objevili Ameriku až na šňůře s New Pornographers v průběhu roku 2002. Ve stejném roce vydali živé album Breadcrumb Trail (natočené v Brně a vydané u nás pod Indies Records). Další rok dali dohromady devět nevydaných raritních nahrávek a vydali je u Overcoat Records pod názvem The Roads Outgrown a hned poté vydali parádní živák Set List. Dalšími zářezy pod Plateau jsou intenzivní a temné album Burn the Maps (2004), na kterém už můžeme slyšet kytaristu s polskými předky Roba Bochnika a na koncertech vidět a slyšet i nového bubeníka Johnnyho Boylea. Zatím nejnovější, melancholicko-promějakokdybystálepodzimpřipomínající počin The Cost (2006), vyšel jak u Plateau, tak celosvětově u ANTI-.

Zvláštností The Cost je, že bylo nahrávané víceméně celé naživo během pouhých deseti dní ve francouzském studiu Black Box a podílela se na něm ve dvou skladbách i Markéta Irglová. Na jeho obalu (na kterých se kreativně podílí i Glen) je zobrazen citát z díla katalánského malíře Antonia Tàpiese, který v překladu do angličtiny znamená „Nor permanent identity, nor idea of a person, nor of being alive, nor of a time of existence“, což spolu s tajemným věnováním dodává albu na jedinečnosti.

S prvními poslechy alba se niterně zaryjí silné melodie hned v několika písních. V dokonale vygradované People Get Ready si musíte zpívat refrén: „And we have all the time in the world / To get it right / And we have all the love in the world / To set alight“. V další, velmi silné When Your Mind's Made Up Glen, přechází Hansard do krásně ovládaného, procítěného řevu, aby píseň skončila jen vybrnkáváním a jemným dopěvkem. Nebo třeba v písni Sad Songs zazní jednoduchý akordový postup spolu s výraznou basovou linkou a opět velmi pravdivý refrén: „Too many sad words make a sad, sad song“. Na albu se objeví i známá píseň Falling Slowly, tentokrát však v úplně jiné aranži, kdy se v refrénech rozezní trhané smyčce, a oproti původní verzi (ne)překvapí svou energičností, způsobenou nejen bicími. Neméně důležitá je úvodní Song for Someone. Když si ji pustím, tak musím doposlouchat celé album, protože „I’m coming back to see you girl.. You know there’s nothing surer in this world“. Osobně The Cost doporučuju na jakékoliv (pod)zimní cesty autem, vlakem či pěšky, to je dost jedno, protože když si ho pustím na podzim, málokdy ho vypnu dřív než na jaře. Je to jako když jdete promrzlí sněhem a těšíte se, až budete doma s hrnkem teplého čaje v ruce a oheň v krbu začne zase sálat.

Po téměř tříleté pauze kvůli zvýšenému zájmu o duo Hansard-Irglová, které následovalo po úspěchu na Oscarech 2008, a následném koncertování s The Swell Season (poslední turné odjeli The Frames v roce 2007), se původní Hansardova kapela vrátila, ale zase jen na chvíli. Glenovi letos na labelu ANTI- vychází sólová deska Rhythm and Repose a přesně tu také v Praze ve středu 5. září představí. A hádejte, kdo bude jeho doprovodnou kapelou? Jo! Budou to Rámy!