Hádanky z Utrechtu #2: The Rest Is Silence

Je konec, sotva pár minut po půlnoci se potkáváme u postranního vchodu před budovou TivoliVredenburg. Pár metrů od nás rozjíždějí na chodníku Irreversible Entanglements improvizovanou jam session a Camae Ayewa při recitaci stíhá ještě vesele podepisovat vinyly. Asi jim to taky nestačilo, jako zřejmě nikomu. Poznámky o kotlíku a busking stage samozřejmě nechybí, na půlnoční večerku reaguje každý po svém. Jaký že tedy byl první festivalový den? Naplňující.

Úleva i nadšení z toho, že se festival děje, je vidět na každém kroku. Jessica Clark, která se na Le Guess Who? stará již několik let o zahraniční novináře, je v Utrechtu celý týden a neskrývá dojetí: „Jak ráda vás všechny vidím.“ Hned v další větě se omlouvá, že bude třeba očkovací certifikát nechávat načíst každý den znovu. Taková jsou pravidla, s každým dnem další kontrola a nová páska. QR kódy se skenují všude, dokonce i na tržišti na náměstí, kde se shromáždilo pár netrpělivých prodejců z ohromné vinylové burzy, konající se ve městě pravidelně v době festivalu. To je to nejmenší, odpovídám, a domlouváme si zítřejší sraz. Hezký festival nám popřeje také barmanka z Café DeRat, maličkého pivního baru, který jsme kdysi s Viktorem objevili úplnou náhodou. Tam je potřeba se pravidelně stavit a takových míst je v Utrechtu několik. A každým rokem přibývají. Začíná být fuška to během těch pár dní stihnout.

Z nové soulové senzace Gabriels odcházím záhy, zato Arushi Jain přinesla úplně jiné emoce. Severoindické rágy interpretované skrz modulární syntezátory sedly do kostela Janskerk náramně, ve spojení s famózními světly tuplem. Zpátky do Tivoli – brooklynská experimentalistka L’Rain hraje překvapivě ve velkém sále a s docela velkou kapelou. Ze začátku je to takové rozpačité, ale konec setu už nabízí kýžený tlak a hitová Two Face zní vyloženě skvěle. Další přesun, tentokrát na Arooj Aftab, aniž bych tušil, co mě čeká. Album Vulture Prince a zejména jakési protoreggae Last Night jsem poslouchal na jaře docela často, na koncert jsem byl zvědav. A dostal jsem... všechno. Z tajuplných, neuchopitelných melodií se v živém provedení staly podivuhodné pučící keře, často vyplňující celou místnost, charisma zpěvačky muselo hypnotizovat snad každého. Alespoň podle zarážejícího ticha při produkci a ohromujícího ohlasu v pauzách. Citlivý doprovod v málokdy vídaném spojení kontrabasu a harfy přinesl decentní podkres temného projevu Aftab, i občasné, ale o to více zasahující, hutně hlasité pasáže. Smyčce a kytary, které vévodily nahrávce, nechybí, naopak. Střídmost celému koncertu náramně sedla, po vygradované Last Night odcházím, ještě před poslední skladbou. Po slovech „grace far beyond my grasp, the rest is silence“ toho je akorát.

„Stále ještě mívám představy,“ deklamovala v jeden moment během koncertu Irreversible Entanglements Camae Ayewa, tahle věta mi utkvěla v paměti také hluboko. Na Le Guess Who? pravidelně přichází nějaký koncert, po kterém už nechcete (nepotřebujete) vidět nic. Setkání s Arooj Aftab bylo z téhle kategorie. Písně „o ztrátě, lásce a prázdnotě“, jak je sama uvedla, doplňovala sympatickými promluvami mezi skladbami, na takovou krásu až nečekaná blízkost. Odcházím s tím, že už na nic nejdu, naštěstí dramaturgové zřejmě věděli své a dva výplachy v podobě zmíněného motivačního free jazzu Irreversible Entanglements a hutné grindcore diskotéky DJ Scotche Rolexe, MC Yallah a Lorda Spikehearta z Dumy splnily účel. Poslaly pohnuté myšlenky zase trochu jiným směrem. Setkání s Arooj Aftab zůstane v myšlenkách ještě dlouho, Heartnoize si hrají s představou prodělat na jejím koncertě v Praze. Nedovolte jim to. The rest is silence, říkám si ráno, když si přečtu zprávy, že místní politici uvažují o lockdownu od zítřka. Tedy třetí den čtyřdenního festivalu. Uvidíme.