Half Waif: Jsem tu pro všechny, kdo mě potřebují

Americká písničkářka Half Waif uhranula Prahu, když na jaře předskakovala Iron & Wine, taky stihla objet severoamerický kontinent společně s Julien Baker nebo Mitski. Teprve teď ale vyrazila na první sólovou tour po Evropě, aby představila svou třetí desku Lavender, jejíž název sice odkazuje na její předky, ale více než o dětství Half Waif vypráví o současném stavu Spojených států amerických.

Co jsi dělala v létě?
Léto je mé nejoblíbenější období v roce, takže jsem si ho hlavně užívala. Minulý rok jsem ho strávila na tour a nahráváním, tak jsem tentokrát změnila plány a udělala si ho volnější. Po tom, co jsem na jaře vydala desku, jsem si potřebovala odpočinout. Z města jsem se přestěhovala na vesnici, kolem domu samá příroda. Zatím jsem ani neměla moc času si to tady pořádně užít, prozkoumávám okolí, zahradničím, jsem offline a pomalu začínám psát písně na další album.

Už? To jde docela rychle, to poslední jsi vydala před pár měsíci.
Taková už jsem, na každý rok si chystám něco nového. Baví mě to, protože na mě nikdo netlačí a nemám povinnost něco každoročně vydat. Skládání hudby je proces, během kterého si uvědomuju, co se mi vlastně děje v životě, a protože se kolem mě pořád něco mění, tak je o čem psát. Neznám lepší způsob, jak být vyrovnaná, než psát písničky o sobě samé. To je taky důvod, proč dělám spíše ty smutné. Když jsem veselá, oslavuju s přáteli, když jsem zarmoucená, stáhnu se do sebe a tvořím.

To jsi asi ve své tvorbě dost osobní?
O tom jsem poslední dobou hodně přemýšlela a došla k názoru, že bych to jinak neuměla. Být naprosto upřímná a osobní a na nic si nehrát je můj životní styl. Sama jsem dost otevřená a často mluvím o tom, jak se cítím, nebo emoce vyjadřuju pohybem.

Takhle jsi to měla vždycky?
Asi mi pomohlo, že skládám hudbu od devíti, kdy jsem měla první kapelu. Jako dítě jsem nad tím nepřemýšlela a byla upřímná, jak to jen děti umí. A tenhle přístup mi zůstal.

Co tě lákalo na psaní písniček, kdo tě inspiroval?
Když jsem zpívala a tancovala, mohla jsem být sama sebou. V téhle hře jsme se cítila bezpečně a zároveň mě to hrozně bavilo. Měla jsem ale potřebu zpívat svoje písničky, ty, které vyjadřují moje nálady. Jako malá jsem hodně poslouchala Joni Mitchell. Neznám snad nikoho, kdo by dokázal písničkou odvyprávět příběh přesvědčivěji než ona.

Bavíme-li se o autenticitě, jak se ti žije ve světě sociálních sítí?
Naše doba je posedlá ukazováním hlavně těch veselých momentů našich životů. Lidi se radši fotí na party, než když jsou zalezlí doma. Proto mám s autenticitou na sítích velké problémy. Zároveň ale pořád něco sdílím, v poslední době hlavně stories o cestování a objevování přírody kolem nového domu. Hodně lidí mi pak píše, jak mě díky tomu zná, a já si říkám, že z několika vteřin jednoho dne mě asi moc nepoznají? Nevím, jak život na sociálkách ovlivňuje mou tvorbou, ale rozhodně o tom přemýšlím. Snažím se být fanouškům na blízko.

Což dokazuješ i na desce, která začíná písní věnovanou tvé zesnulé babičce.
Ano, ale deska není úplně o mě a rozhodně ne o mém dětství. Snažím se dát posluchačům útěchu v nelehké době plné kulturních a politických změn. Nikdy v životě jsem necítila tolik zla a strachu kolem sebe jako teď. Nechtěla jsem ale napsat album, které by tyto změny pojmenovalo napřímo, chtěla jsem oslovit lidi, kteří v této době žijí. Jim jsem chtěla zlepšit den, těm, kteří každý den usínají s nejistotou na rtech a jsou plní otázek.

Jaké otázky řešíš ty?
Od těch nejmenších, jak zaplatit účty, přes ty větší, jako kdo bude dalším prezidentem a jestli tahle doba strachu ve Spojených státech přestane, až po ty ekologické. Žijeme v době klimatických změn a naše vláda dělá všechno pro to, aby tyhle problémy popírala, místo aby je řešila. Lavender není o útěku od problémů, je pro všechny, kdo potřebují načerpat energii, aby mohli čelit všem těmto problémům, které nejenom v Americe všichni řešíme.

Takže Spojené státy ještě mají šanci?
Ano, tak by mělo vyznít i mé album. Všem těm, kteří stále doufají, že se věci změní, poskytuje útočiště. Naděje je tu pro všechny, včetně mě - já jsem jedna z těch, kteří jí vážně potřebují. V životě se toho děje tolik, na politické i osobní úrovni. Moji rodiče se právě rozvádějí, něco takového člověka semele. Je to další věc, o které si myslel, že je neměnná, věčná, a pak přijde šok, když se rozpadne. A takhle je to i ve společnosti. Všichni si mysleli, že bude líp, a najednou byly nové volby a jsme tam, kde jsme.

Stěhování na vesnici souvisí se všemi těmito změnami?
Takhle jsem nad tím nepřemýšlela, vždycky mě to táhlo k přírodě. A jestli jsme před něčím utíkala, byl to stres, který je ve městě nesnesitelný. Měla jsem pocit, že města jsem si užila dost, byl čas se posunout dál. Někam, kde nebudu muset řešit všechny ty problémy, neustále se přetvařovat a žít v hlučném prostředí. Vlastně jsem na venkově mnohem aktivnější, odpadl stres a konečně můžu být úplně sama sebou. Navíc do města to mám pořád kousek. Nedala jsem mu sbohem, jenom potřebuju odstup.