„Hazjle čisté, pivko za levno, kapelky hoblujou...“ (Chee Chaak, den poslední)

Kafe došlo, cesta do pekel je zpečetěna, jízdenka platná. Oproti včerejšku začínáme o něco svěžeji, teda jak kdo. Na uvítání jahodama ze zahrádky slyším líp, následuje déjà vu, co si neumím vysvětlit, při debatě o zaplaceném promu a spánkovém deficitu. Bratře, kdo mohl tušit, že v budoucnu posuneme model ‚článek za akreditaci‘ na level z nejvyšších: pokec za nocleh? Limity neexistujou! Frázi To nejde a její variace vyškrtnout ze slovníku, a-to-hnéééd! Portobello, kotel zeleniny, tortilla. Alternativa? Proto tu jsme (kde jinde taky potkáte týpka s tričkem Bleubird?). Smývám si omáčku z rukou, zrovna když jde Banán chcát. Setkání, co si už nemůžou být bližší. „Mohl jsi taky stát tady u pisoáru, haha…“ Pravda.

Dvanáct hodin po odpíchnutí je pozdní příchod, jak kde. Doufám, že Nuly zvučí, ale není to pravda. Bohužel. Bar stage se přesunula ven a to mi vyhovuje, i když sestra nedá bez špuntů ani ránu do činelu. Změnami v line-upu jsou postižení třeba Hibakusha, ale kdo chce výkurv, pomozme mu tam. Čím dřív Hlinomaz, tím míň krve, možná. Už jsem se smířil se svou rolí, opakuju si Goliášovy repliky a omlouvám se Davidovi za všechny třešničky. Dneska ne.

stahujou se mračna
nad crustovou scénou
jestli máš rád pévé
pojď do kola se mnou

Nášivku netřeba trhat, dokud není přišpendlená, Hellshock neznám a o Hlinomaz toho bylo napsáno líp než dost. xBanánx nejde do naha, stačí mu s Vůjtkem v tandemu rozmrdat dřevěnou paletu. Ještěže víc nebylo po ruce. Holky nepláčou, ani jedna. Škoda. Dneska nám ještě arytmická sekce kapely, co má nejblíž k zrzavosti (na jména já nejsem) ukáže, jak se topí pod kotlem! Zatím nejvíc tleskajících rukou, i Amíci si všimli a bubeník Celestial Shore komentoval vystoupení z komfortních zón, zakončené bouráním bicích a řezáním do tropického ovoce, stroze: „That guy’s a badass.“ Ale popořadě.

Před: „Já už je viděla a moc mě teda nezaujali.“
Dřív nebo později na Manon Meurt narazíte, nikdo se neschová. Genderově vyvážený kvartet si mě na první pohled získá bubeníkem s nášivkou Russian Circles a šeptandou, ten večer bohužel uječenou díky neposlušným mikrofonům, na které se Vojta nepřirozeně nasere, zatímco někteří by nad tím jenom mávli rukou. Zasvěcenci, cítíte Nylon Jail? Já měl teda na krajíčku, když 94‘ rezonovala gigantickou koupelnou. Smývám si krev ze zápěstí a polykám naprázdno. Etiketa zasněné kapely jim nestačí a čumění na boty přehlušuje nejedna katarze vrcholící válením se po pedalboardu v úplném závěru. Tohle je TA kapela, díky které hipsterům poslouchajícím indie každou další nadávkou křivdíte. V tom to není. Profesionalita nad poměry tuzemska a pokorný potlesk početného davu. Zasloužený hajp Sekecova objevu. A to už něco znamená.
Po: „Vinyl, sestro? No vidíš.“

Znáte kapelu BATS? Přečtete pozpátku a násobte kolikrát chcete, i odmocniny fungujou. To já jen tak. Nejchutnější objev dneška jsou do programu vecpaní Lambda, na které ten programový popisek s fotrama za pár let taky sedne, to už frontman dozraje v Albiniho dvojče, aspoň na oko a před zvukovou, než spustí staromódní variaci na groteskní melodie. Nepřekreslené kytáry neumlčí ani prdlá struna. „That string is very important for this one. Say something!“ Nebyl jsem na Napalm Death v Barráku, takže vedou v nejrychlejším přemotávání, nikdo nepičoval, ani neodešel, přestože se hrálo venku, mikrofon pískal a texty se pěly v rodném jazyce, byť minimálně. Kdyby bylo basákovi osm, tak ho Wendy zastřelí za to, jak je bezprostřední. Dneska se nosí být cool, chodíme na akcičku na kórky a ukazujeme kérky, něco mi uniklo? Naštěstí ne, zatím. Nejlepší věci ještě nenahráli, tak vyhlížejme desku, máme to za rohem, žejo. Krásný hluk potichu.

Úplně nahoře zdobili plakát brooklynští, a pak nastal jejich čas. Neoslnili, ale vyhráli. Poučka, že nejlepší věci vznikají buď ve Státech nebo na Ostrovech, dávno neplatí. Výjimka potvrdila pravidlo. Nejen díky původu a vizuálu jim žánr, co jsem líný pojmenovat i ve strachu z omezenosti, žeru nejhladověji. Jestli to stačí… „Ahoj. Najím se a přijdu. Co nás vlastně čeká? Divný grind, zasnění Slováci, Japonci, elektro a místní? Paráda.“ Nejdelší štelování, pak přijde vtip, že set má pod šedesát sekund, tvoří se kruh lidí, a kdyby hráli Batalj vevnitř, zhasínáme. Uječená esence Karen O se nezapře, stačí přestřihnout řetěz, rozbalit randál a přidat vodu. Kam až pustí vnímání adorace Justinem Pearsonem? Jestli moje nebo jejich nechám na vás, pravda je taková, že synťáků mohlo být výrazně míň a možná by se nic nezměnilo. Ženské se neválí ve štěrku každý den, teď je ta pravá chvíle pro výtržnictví kluků Hlinomazníků. Vizuál je stejně důležitý jako malovat… ehm, stříkat sprejem na stěny randálu polepené výstřižkama z pornáčů. Suchej ven - mokrej dovnitř. Než přidáme ruce k dílu stěhování aparatury a stánku s vege jídlem, odehraje set další kapela. Sorry, Jelly Belly. Bouřka nepočká.

Celý den dostávám satirické textovky ze Vzdor Festu (Nezer falafel, podporujes islamsky stat!), jedna multimediální má v příloze přibalenou porci fakt kořeněného sushi. Název je sám o sobě náručí klacků pod klávesnici. Dva řvouni, jeden zakrslý, druhý staromódní, zvuk prdelní, jak se sluší a patří, a každá další sypačka zní jako ta první, jen je o pár sekund kratší. Speed!!Noise!!Hell!! rozpoutali nejbolestivější kotel a je úplně jedno, kde stojíte a kolik jste měli k večeři Ibalginů, oni si vás najdou, i kdyby měli přeplavat po rukou až za hranici slyšitelnosti. Japonci to dělají vždycky jinak.

Bratři přišli na správnou kostru kulturních reportáží:
„Super akcička vole!. Hajzle čisté, pivko za levno, kapelky hoblujou… paráda!“ Už jsem si na jeho humor zvykl, stejně jako na pohrdavé pohledy. Možná v těch totožných kšiltovkách fakt vypadáme jako čuráčí duo. „Počkej, tohle je tvoje nové já?“ Přijít, brblat u kasičky, vylejt se a odkličkovat do postele, ale prý to není v počtu lahvářů. Nejlepší debaty vznikají, když spolu dva lidi nesouhlasí a mají si o tom povídat. Jsem rád, že mi někdo nahlodal přesvědčení,a i když už ho nemá jako tyč, veselý je furt. Tohle je vrchol a byl by hřích prošvihnout zavíračku.

Ačkoliv mi ozvučení pokaždé nesedlo (nebyl jsem sám) a Sin of Lilith taky ne, ozvěna bolavým melodiím sluší a Fráňa je mikrofonista správně upocený. Taky mě baví koukat se na Kubu, dává do toho všechno. První věc, norma je splněná, vyletí proud, čekám na hořké zklamání, ale trpělivost mě zfackuje z obou stran. Únava má taky jenom jedny nervy a ten monolog kolegy-rasisty počká, než lokálně-Orlovští dohrajou set.

Mám všechno na dosah ruky,
a nemusím o nic bojovat.
Ale když na to přijde,
tak nebudu vědět jak.

Typická platonická láska, když je ti šestnáct. Uprostřed noci rezaví ubrečeným kytarám struny pod náporem utahující se oprátky. Už nejde psát, stejně jako u předchozího odstavce, z opačného důvodu. Mají rádi Sandmana a jednu linku ukradli Touché Amoré. Nejupřímnější splynutí. Chytám čas do dlaní, fouknu… Anno M. Christiansenová, vezmeš si mě?

Při odchodu z koupelen potřebuju sprchu, dvojí. Paradox, i s ohledem na agresivní zásah počasí. Vizita u doktora doma, zatímco si výletuje, trvá sotva dvě hodiny. Samozřejmě že zaspím a zítřejší očistec se protáhne v nekonečné koukání na černou hladinu pomalu mizejícího spasení. Na tom nezáleží. Tady je tma a teď trvá až do příštího ročníku. Díky všem bláznům, co se nevzdávají. Jsme rodina. Bratři, Sestry a Kočičáci.