Henry Jekyll uvádí: festivaly, Supersonic, Godflesh

Festivalová sezóna, festivalová horečka! Ještě než začne letní hudební šílenství nanovo, volně navazující seriál připomene minulé festivaly a jejich hvězdy, jejichž jména se nezřídka i v létě 2012 opakují. Godflesh letos vystoupí na festivalu Brutal Assault; jaké ale bylo jejich první "poreunionské" vystoupení v Birminghamu?

1. Obecně o festivalech
Většina lidí nesnáší festivaly. Ví proč. Často to jsou právě ti, co na ně pravidelně jezdí. Ale i na špatnejch akcích se dá zažít kopec legrace. Pamatuju si na jeden festival na Slovensku před pár lety, kdy jsme přijeli, postavili stan a vytáhli si s kamarádem každý flašku Beefeatera. Bilance víkendu po návratu domů: koncert Vypsané fixy, koncert Iggyho Popa, ztracená košile, stan bezpečně uložený v přistaveném kontejneru stanového městečka. Na některých, zejména lokálních festivalech se mi zdá 0,666 kapel na jeden den jako slušnej standard. Už sice nejezdím na Slovensko, na Vypsanou fixu ani Iggyho Popa, ale průměr kapel na jeden můj festivalový den se moc nezměnil. Aby se člověk nepřetrhl, že. Blbý je, když se pak dostanete třeba na Primaveru do Barcelony, tam místo Vypsané fixy hrajou Pixies a místo Iggyho Popa Neil Young. Zkuste vynechat Pixies nebo Younga kvůli My Bloody Valentine nebo Sonic Youth. To vám nedá.

Pak jsou ale festivaly, které nemají povahu Hodokvasu, Rock for People, Glastonbury ani Roskilde. Rozlohou jsou výrazně menší, často ani ne pod širým nebem, kapacitou komornější, rozvržení programu je chytřejší a vaty minimálně nebo rovnou žádná. Jsou relativně kvalitně a spolehlivě organizované a působí spíš jako série exkluzivních koncertů, což je pro lidi, co si festival z vlastních zkušeností automaticky konotují s něčím negativním, zajímavé objevovat. A taky počasí vám může být jedno. Smějete se? Bláto Glastonbury vypadá dobře jenom na společných fotkách Petera Dohertyho a Kate Moss. Většinou je to tak, že když prší, máte na sobě letní oblečení, takže je vám zima, pláštěnka, pokud nějakou vůbec máte, se vám lepí na holou kůži a nepříjemně chladí, topíte se po kotníky v bahně, mokne vám cigareta a ředí se pivo. Pokud nehraje nějaká kapela, kterou máte opravdu rádi, nebo pokud nejste opilí (nejlépe ovšem obojí, v podmínkách českých festivalů obvykle jen to druhé) je špatné počasí peklo.

Mezi evropské festivaly, kterým je (nejen) počasí jedno, patří třeba ATP, Roadburn nebo Supersonic. All Tomorrow‘s Parties je velmi prestižní, chce se říct elitářská společnost (bláznů), zastřešující - zjednodušeně a bez wikipedie - label a značku festivalů a koncertů, z nichž nejvýznamnější a nejstarší se koná v prosinci v britském přímořském letovisku Minehead. ATP často staví na tzv. kurátorství, tzn. že si pozvou významnou kapelu nebo osobnost, která sestaví line-up dané akce podle svých představ. Taky mají svou jarní a newyorskou edici, série jednotlivých koncertů nebo koncertních víkendů a jsou autory geniálního nápadu Don‘t Look Back, kdy je kapela vyzvána, aby zahrála jednu ze svých, většinou kultovních desek v celé délce. Svá pódia na dalších spřízněných akcích, třeba zmíněném open-airu Primavera v Barceloně.* Čím víc hudební průmysl tzv. chcípá, tím úspěšnější tyhle všechny akce a události jsou.

*Nedalo mi to a na oficiálních stránkách jsem se dozvěděla, že s letošním rokem rozjeli novou sérii I‘ll Be Your Mirror. Má to být sestra původního festivalu ATP, jenom v různých místech světa. První bude v únoru v Tokiu. Všechno ostatní jinak odpovídá. První festival ATP se uskutečnil v dubnu 1999 a kurátorovali ho Belle & Sebastian. Nadcházející prosincový „ATP Nightmare Before Christmas" festival zaštiťují Godspeed You! Black Emperor, hned po nich to vezmou do ruky Amos („ATP In Between Days“) a Belle & Sebastian („ATP Bowlie 2“). Jarní edici mají pod palcem Animal Collective. Uff. Line-upy si z dovolením odpustím.

Roadburn (Tilburg, Holandsko) je z velké části metalový festival, resp. obvykle stojí na velkých jménech (ovšem alternativně) metalové scény. To teď hodně generalizuju, nepředstavujte si Big Four, spíš tam potkáte headlinovat Goatsnake, Kyuss, Current 93, Sunn O))), St. Vitus, Neurosis a podobné. Napřesrok Woven Hand, Swans, Buzz*oven nebo Godflesh. Když trochu nadsadím, je Roadburn něco jako seminář toho nejlepšího, co se na scéně děje. A Supersonic... jeho mladší bratr.

2. O festivalu Supersonic

„As British music festivals go, Birmingham’s annual Supersonic event is the best kind of mixed musical bag, a dizzying assortment of avant rock textures and Heavy Metal thunder on a bill which swings from the sublime to the ridiculous without once seeming ostentatiously eclectic.“ (The Wire)

„Supersonic, in our opinion the best festival in the world right now.“ (Rock-A-Rolla Magazine)

Supersonic se koná už několik let v Birminghamu a zdá se mi, že si jej organizátoři posunují, jak se jim to zrovna hodí. Vloni byl na začátku července a headlinovali mj. Thorr‘s Hammer, letos byl na konci října s mj. Swans a Godflesh. A desítkami dalších, často ovšem neznámých nebo undergroundových jmen napříč žánry. Pro lepšího lepší, ale šmloulí grincore Melt Banana je i na mě moc.

Supersonic se koná o víkendu v prostorách opuštěných fabrik Custard Factory. Představte si MeetFactory, jen ne tak daleko od centra, s lepším zvukem, více různými pódii a příjemnějším, přesto pořád přísně industriálním prostředím. Letos byly otevřené stage Old Library (přirovnala bych k temnějšímu NoDu), kde tepala především „tanečnější“ elektronika a DJs, stan Outside Stage pro středně velké záležitosti typu Napalm Death, Hallogallo (projekt členů Neu!) nebo Drumcorps, menší Theatre s filmovými projekcemi, diskuzemi a koncerty Barn Owl nebo People Like Us a největší Stage 2 (pro headlinery a exkluzivity jako Zeni Geva nebo Gnaw). Uff. Pak je tady poměrně velký market place (tržnice labelů: desky, knížky, hadry...), food court (zapomeňte na párek v rohlíku nebo langoše), merchandise kapel a fesťáku, výstavy, workshopy... Je to tak malinké, že areál projdete za pět minut, ale tak natřískané, že byste tam strávili týden.

3. O Birminghamu
Upřímně. Birmingham je hrozný město. Pokud nebydlíte na okraji, což se mi podařilo před několika lety a taky to nebyla žádná výhra, jste v pasti. Střed města nabízí v zásadě dvě alternativy podle preferencí: nakupování v obrovském nákupním středisku Bull Ring, jehož hlavní budovu navrhnul Jan Kaplický, a vysedávání po hospodách, z nichž levně se dá jíst a pít pouze ve Wetherspoons. Takže. Podobně jako v Cardiffu se dá hrát jenom noise rock, v Birminghamu logicky může vzniknout jenom (stranou ovšem Duran Duran, Black Sabbath, Editors a, ehm, UB40) industriální projekt. Třeba Godflesh. Ten tady v roce 1988 založili Justin K. Broadrick a G. C. Green.

4. O Godflesh
Godflesh se rozpadli v roce 2002, přičemž za sebou zanechali status pionýrů industriálního metalu a několik, pro tento žánr zásadních, alb. Jejich reunion (v původní sestavě, tedy basa, kytara, zpěv a automatické bicí) byl fanoušky doslova vymodlený. Loajálnost se v tomto případě vyplatila; po „neúspěšném“ vystoupení na letním festivalu Hellfest ve Francii (Broadrick se vymlouval na technické obtíže, ale zřejmě to byla vysoká očekávání, která ho zradila) se rozhodl přijmout nabídku Supersonicu „u sebe doma“, přičemž aktuální zprávy mluví o tom, že na nadcházejícím Roadburnu odehrají debut Streetcleaner v plné délce (ano, přesně podle Don‘t Look Back). O turné se zatím neví, ale není zcela vyloučené. Stejně jako je ve hře nový materiál.

„V myšlenkách pracuji s nápady, které jsem měl ještě v době, než se Godflesh rozpadli. Jsou to spíš útržky a navíc z období, kdy jsem byl hodně jinde, takže je pro mě těžké rozhodnout, zda jsou použitelné. Nicméně zkoušení starých věcí nám zabralo poměrně dost času, takže nový materiál zatím nevzniká. Nemůžu to ale vyloučit. Jen nechci nic slibovat a čelit jakémukoliv očekávání. Jsem šťastný, že jsme to vůbec dotáhli takhle daleko. Co přijde, neodvažuji se říct.“ Justin mluví tiše a pomalu. O každé větě přemýšlí, jako by na tom závisela budoucnost lidstva. Dát z půlhodinového rozhovoru dohromady pět tisíc znaků by znamenalo, že byste si půlku textu museli vymyslet nebo domyslet. Na druhou stranu mluví jasně a můžete si být jistí, že vám druhý den neřekne něco jiného. Budoucnost Godflesh zmiňuje jen nerad, možná si zdaleka není tak jistý, jak by se z různých úhlů pohledu zdálo.

Justin K. Broadrick hrál v 80. letech na kytaru v Napalm Death a na bicí v Head of David, v devadesátkách se ale vydal jinou cestou a jméno si udělal s projekty Final, Jesu a posledními Pale Sketcher. Bez povšimnutí ovšem nezůstali ani Techno Animal, GOD nebo Greymachine, ovšem na úplnou diskografii a všechny druhy kolaborace by se hodila spíš menší novela. I pro jeho workoholismus a zjevnou nadprodukci byl návrat ke Godflesh překvapení. „Je to něco úplně jiného, i když svoji osobnost nezapřu v žádném z projektů. Způsob, jakým jsem posledních deset let pracoval, se zásadně liší od zvuku desek Godflesh. Věřím, že mě to někam posune i v konceptu Jesu, pro který píšu materiál déle než rok a nová deska je naplánována na přelom jara a léta 2011. Teprve ji natáčíme. Spíš bych ale řekl, že to Godflesh jsou ovlivnění mým aktuálním 'hudebním uspořádáním'. Nicméně i tak se snažíme dostat do Godflesh všechno, co měl projekt ve svých začátcích. A koncích. Všechnu agresi i brutalitu. Proto se vrátili Godflesh. Proto jsme nezaložili jinou kapelu nebo projekt.“

5. O koncertě Godflesh
Godflesh byli v Birminghamu podobné lákadlo jako Swans, takže post sobotních headlinerů se nabízel. Čekala na ně zaplněná hala Stage 2 a velká očekávání, ta, se kterými se Broadrick tak nerad konfrontuje. (A já jsem se taky bála. Strašně.) Velké pódium se bez bicí soupravy zdálo ve statickém světle ještě větší, byť statická skromná světla odhalovala jenom jeho malou část. Broadrick zapojoval mikrofon a krátce zvučil, odnikud se vyskytl G. C. Green. At my signal, unleash hell.

Jelikož na Godflesh asi nepřijdete náhodou, všichni věděli, že začnou s otvírákem Like Rats první desky, ale stejně je to jiné, když to potom doopravdy slyšíte. Je to... velké. Divoké. A, tedy v závislosti na tom, jak nahlas si doma nebo do sluchátek pouštíte hudbu, je to hlasité. Začátek byl obtížný jak pro usazení zvuku, tak pro vokály, jejichž syrovosti si Broadrick na dlouhou dobu odvykl, ale Chritbait Rising, Tiny Tears, Spite nebo Crush My Soul byly na svých místech, daleko za hranicí... představ o tom, jak to bude znít naživo.

Když Broadrick mluví o efektu klaustrofobie, těžko si to lze představit, dokud se to mrazení nedostaví. Nedá se mluvit jenom o vícesmyslovém zážitku - volume doprava tak, aby vám to odfouklo klobouk, si může poručit skoro každý. Přenést ale vize děsu a stísněnosti, ve kterých skladby kdysi, hluboko v 80. letech vznikaly, to se vždycky nepodaří. Paradoxně se to často nedaří ani Broadrickovi, jak bylo řečeno v souvislosti s Hellfestem, nebo když se ohlédnu na všechny koncerty Jesu, které jsem viděla (a možná i vy). Tam, kde se Broadrickovy ambientní projekty neúspěšně snaží být osobní a vřelé, z Godflesh sálá chlad a cynismus, nezvratné složky celé tvorby, umocněné agresivní projekcí a vzteklostí, kterou léta pečlivě ukrýval. „Návrat domů“ byl epochální. Pýcha Henryho Jekylla, pan Hyde v celé své bestiální kráse.