Henry Lee Fest: párty pro mrtvýho kluka ze staré písničky

Miluju rozbořené domy, staré továrny a opuštěné budovy obecně. Lézt do nich s fotoaparátem je výborná věc, pořádat v nich koncerty je ještě lepší nápad. První ročník alternativního festivalu, pojmenovaného po starém skotském slaďáku v předělávce od Nicka Cavea, proběhl vcelku hladce. Výběr kapel byl uspokojivý, publikum na Zbrojovce veselé, vnímavé a nadšené. Ale mezi námi – fakt je v pohodě dát před budovu jen čtyři toi toiky pro asi pět set lidí? Vážně?

Na místo přijíždím dost pozdě a havlbrodští Našrot mi bohužel utečou. Plastic People of the Universe jsou výborní a velmi dobře nazvučení. Staří bigbíťáci mají dav okamžitě v hrsti a ten po každé skladbě aplauduje. Skladba publika je zajímavá, vyskytují se tu lidé všech věkových kategorií – máničky, pankáči i maminy s dcerami. V závěru se z reproduktorů ozve i klasická bondyovská lyrika „Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet...“. Ohromná škoda, že pořadatelé nenechali Plastiky zahrát přídavek.

Please The Trees. Poslední dobou je to všude! Člověk otevře notebook, vypadnou na něj Please The Trees. Otevře si časopis, vypadnou na něj Please The Trees. Jeden má skoro strach otevřít ledničku. Please The Trees očividně umí hrát, mají jasně postavenou filozofii, příběh, ksicht. Problém je, že hudba samotná mi přijde strašně nudná. Stále čekám, co se stane, kam až se to rozkošatí, kdy to vyvrcholí... a ono nic. Nepomáhá ani to, že se kytarista válí v agonii po zemi, skrývá tvář za maskou z trávy, chřestí rituálním chřestidlem a odhazuje mikrofonní stojan do publika. Jsem prostě jinde.

My Dead Cat začínají přesně v deset a instantně mi zlepšují náladu. Zábavná punkrocková kytarovka velmi rychle rozpohybuje většinu publika a pod pódiem v jednu chvíli vznikne spontánní moshpit. Vtipné je, že nadpoloviční většina osob u zábradlí jsou ženy a dívky – chlapcům v kapele to dnes samozřejmě sluší, takže se vůbec nedivím. Igor při zpěvu mocně gestikuluje, buší zpocenou hlavou do kláves a dělá neskutečné grimasy. Zpěváci řvou. Dívky řvou. Dostane se nám i přídavku. Moc pěkné.

Black Burley na druhé stagi vyplňují mezeru způsobenou nekonečným zvučením Sunshine. Poměrně nekomplikovaný rokenrol s prvky, které mi lehce připomenou Led Zeppelin a jindy zase mladé Red Hot Chilli Peppers, začíná ve tmě jen s jediným červeným reflektorem pod nohama. Je to bohužel takové suché, nevýrazné. Kdo se nudí, může si dát hamburger, dobrý slaný koláč quiche nebo přesolené hranolky, koupit si tričko nebo si vzít z free hromádky Full Moon. Zbytek pauzy trávím v řadě na záchod.

Sunshine jsem vždycky měla za trendy popíkáře se smyčkovačem, co hrajou na všech těch obrfestivalech, na které nejezdím. Technicky vzato se vlastně nemýlím. Až na to, že naživo je to dost legrace. Pozitivní kytarovka s docela tvrdým zvukem přilákala prakticky všechny lidi v objektu do prostoru hlavní stage. Zpěvák Kay vylézá na zábrany před pódiem a noří ruce do davu. V několika prvních řadách vidím záplavu dlouhovlasých slečen v teniskách, které mávají rukama nad hlavou a regulérně skáčou.

Noblesse Oblige přijíždí z Berlína, aby festivalový večer uzavřeli. Po Sunshine se bohužel naprostá většina publika vytrácí a elektropopovou performanci Francouzky Valerie a Němce Sebastiana oceňuje jen zbývající hrstka nočních sov. Vystoupení je elektronicky vtíravé a svým způsobem i nekonvenčně sexy. Zpěvačka vyjadřuje své emoce grimasami, úsečnými pohledy a komplikovanou gestikulací, její ruce jsou středobodem vesmíru. Uprostřed své show je sebevědomou lvicí a úkladnou vražedkyní, ale po doznění potlesku pokaždé se stydlivým úsměvem téměř překvapeně poděkuje. Velmi příjemné zakončení. I my děkujeme.