Hidden Orchestra živě podruhé: Jde to i bez kytar

Britští Hidden Orchestra mají venku druhou desku Archipelago už dobrého čtvrt roku. Tři měsíce je dostatečně dlouhá doba na to, aby si nejen fanoušci stihli album pořádně osahahat. Nadešel tedy ten správný čas zjistit, jak si pětice v čele s Joe Achesonem věří naživo. V rámci České republiky si Skotové zvolili dvě koncertní města – Praha je samozřejmost, ale poměrně nečekaná volba padla také na Olomouc. Hudební překvapení roku už v lednu?

Olomouc - město, které stojí (alespoň co se alternativněji zaměřené kultury týká) na studentech. Kývnout tedy na termín koncertu uprostřed zkouškového období, kdy většina jedinců z hlavní cílové skupiny potenciálních návštěvníků sedí doma na zadku s hlavou zabořenou ve skriptech, byla jasná sázka na nejistotu. Ale s tour dates prostě nehnete. I z poloprázdných ulic se však nakonec vyprofiloval menší dav, který se přišel podívat, jak ten nu jazz s postrockovými a ambientními prvky vlastně vypadá.

Jazz Tibet Club platí za zavedenou značku, a to nejen na poli olomoucké kulturní scény. Minulý týden Please The Trees, nyní Hidden Orchestra (a zezadu mávají Shearwater, Erik Truffaz Quartet a nespočet dalších zajímavých jmen). Čtvrt na osm a lidi se začínají množit geometrickou řadou. Vyprodáno je silné slovo, ale životní prostor pod pódiem by přirovnání k plechovce sardinek určitě snesl. Na okupaci barového pultu můžeme zapomenout, takže jedno pivko ze slušnosti na stojáka musí bohatě stačit. Následuje obsazení strategicky výhodné pozice v pravém předním kvadrantu s početným hloučkem „malých lidí“ (naproti v Metropolu zrovna dávali Hobita, snad si nespletli sál...). Neveliké pódium z větší části zabraly dvě bicí sestavy. Vzadu se krčilo Nord piano s mixážním pultem. Zbývající volné místo asi metr čtvereční. Trocha kouře, modré světlo, první kapka potu. Začínáme.

Před půl devátou se z backstage vynořili tři mladíci - prototypy studentů místní Fakulty tělesné kultury. Jen ty krosny chyběly... Bubeníci Tim Lane, Jamie Graham a pan trumpetista, neoficiální člen kapely. K pianu bosky přicupitala zrzavá slečna z „fildy“ Poppy Ackroyd a jako poslední doplul Velký Joe. Hidden Orchestra v plné polní. Set uvedli chystaným novým singlem. Lid se houpe. S posledními tóny přichází bouřlivé přijetí, které musí utnout až další parádní kousek.

Každý hráč soustředěně vrství melodie ze svého nástroje do pozvolna rostoucích zvukových výšin, které dosahují vrcholu vždy v jeden přesně daný moment, aby mohly následně sestoupit zpět do nulové nadmořské výšky. Oproti deskám byl takto ještě více umocněn dojem pomalu se pohybujícího, pulzujícího organického celku, který se střídavě rodil ve zvukové explozi, zanikal s posledními doznívajícími tóny každého songu a drolil se o oranžové stěny klubu. Naživo navíc Hidden Orchestra dokázali odstranit na albech přítomnou průhlednou, avšak neprostupnou clonu, jedinou překážku, zabraňující vychutnat si naplno všechny odstíny jejich pestré tvorby. Lze se skrz ni sice dívat, ale šáhnout si už nemůžete.

S každou další skladbou vytvářel kvintet čím dál silnější atmosféru, která po téměř hodině a půl vygradovala se závěrečnou Out of Nowhere. Kapela krásně srostla jak s klubem, tak s publikem. Symbióza jak Brno. V Olomouci. Během večera zazněl průřez celou (zatím ještě poměrně nepočetnou) diskografií, kdy se aktuální věci volně střídaly s těmi staršími. Neopomněli ani na Hushed s hostujícím Floexem. Bez Floexe. Ale je to prý „nice guy“ a taky „very talented“. Možná z této spolupráce vzejde časem i nová deska... Tleskalo se, ječelo, rohlíky na tvářích, ovšem po jednosongovém přídavku jsme se kapely už nedočkali. Škoda, tenhle noční soundtrack bychom uvítali v prodloužené verzi.