Články / Reporty

Hindi Zahra. Laciných přirovnání netřeba.

Hindi Zahra. Laciných přirovnání netřeba.

Anna Mašátová | Články / Reporty | 26.11.2015

Nedlouho poté, co Hindi Zahra naplnila londýnskou Royal Albert Hall, dorazila poprvé do Čech. Šestatřicetiletá zpěvačka a multiinstrumentalistka s kořeny v Maroku i nepochybným lingvistickým nadáním byla jedním z nejočekávanějších podzimních koncertů. Fronta na šatnu napovídala, že sál prázdný rozhodně nebude, čehož se možná kapela mírně obávala - Zahra neskrývala nad počtem příchozích nadšení, komunikace s diváky probíhala mnohdy na velmi osobní úrovni.

Těžko říct, zda má Zahra v Čechách tolik fanoušků, nebo nalákala výborná propagace, přirovnávající ji k Edith Piaf, Norah Jones, Manu Chaovi a približně dalším dvaceti jménům slavných muzikantů. Nic z toho talentovaná krasavice nepotřebuje. Je především vyzrálou umělkyní s vlastním repertoárem a stylem, sice pevně zakořeněným v jisté bezstarostnosti francouzských kaváren, ale na výbornou brousí i do pouštního blues, jazzu či latiny, vše korunujíc velmi přirozeným francouzsko-anglo-berberským jazykovým mixem.

Svou hudební pouť neuspěchala. V patnácti si sbalila kufry, pustila se máminy marocké sukně a odjela za otcem do Francie. Vystřídala nejrůznější zaměstnání, ve volnu skládala do šuplíku, až před pěti lety vydala první desku s všeříkajícím názvem, Handmade. A možná by nahrávka ani nespatřila prodejní pulty, kdyby k tomu Hindi nepopostrčili přátelé. Sama totiž před hodinami ve studiu upřednostňuje živé hraní a reklamu pomocí šeptandy. Ať už díky první desce, nebo životu na cestách, její pověst se rychle rozkřikla, fanoušci ji milují. Není divu. Muzika je to příjemná, snadno poslouchatelná, přesto uspokojí i náročného posluchače.

V dubnu tohoto roku vydala Hindi Zahra teprve druhé album, Homeland. V dnešní době to zní až lacině, ale faktem je, že pokládat si otázku, kde je vlastně náš domov, jestli tam, kde se narodíte, nebo tam, kde žijete, a zabývat se tématem putování je v posledních měsících více než aktuální. V jednom z rozhovorů autorka přiznala, že Homeland je také o lásce k vyvolenému muži. A všechny tyto pocity zvládla bravurně předat pražskému publiku už od úvodního kousku To the Forces.

Ačkoliv houpavé Silence či Dream ladily uchu, Zahra excelovala spíše v berberských písních, i díky vynikajícím kytaristům Jeromovi Plasseraudovi a Paulovi Salvagnacovi, který si mimochodem na stejném pódiu před lety zahrál s tuaregskou omladinou Tamikrest. Ostatně celá doprovodná kapela dělá své frontlady jen čest, jemná, truffazovská trubka Jeffa Hallama, sólo na džbán Zé Luise Nascimenta, rytmika bubeníka Mathieua Gayouta a baskytaristy Aureliena Calvela dokonale umocnily přirozené charisma zpěvačky, která nepotřebuje spektakulární show nebo kostýmy. Do tranzu dostalo příchozí už jen pohazování havraní hřívou a jednotlivá sóla.

Hindi Zahra dokázala, že škatulky nebo přirovnání nepotřebuje. Příště bude zcela dostačovat její jméno a ostře řezaná tvář na plakátech. A po lístcích se jen zapráší.

Info

Hindi Zahra (ma)
24. 11. 2015, Palác Akropolis, Praha
Foto (c) Tomáš Moudrý

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace