Články / Reporty

Hindi Zahra. Laciných přirovnání netřeba.

Hindi Zahra. Laciných přirovnání netřeba.

Anna Mašátová | Články / Reporty | 26.11.2015

Nedlouho poté, co Hindi Zahra naplnila londýnskou Royal Albert Hall, dorazila poprvé do Čech. Šestatřicetiletá zpěvačka a multiinstrumentalistka s kořeny v Maroku i nepochybným lingvistickým nadáním byla jedním z nejočekávanějších podzimních koncertů. Fronta na šatnu napovídala, že sál prázdný rozhodně nebude, čehož se možná kapela mírně obávala - Zahra neskrývala nad počtem příchozích nadšení, komunikace s diváky probíhala mnohdy na velmi osobní úrovni.

Těžko říct, zda má Zahra v Čechách tolik fanoušků, nebo nalákala výborná propagace, přirovnávající ji k Edith Piaf, Norah Jones, Manu Chaovi a približně dalším dvaceti jménům slavných muzikantů. Nic z toho talentovaná krasavice nepotřebuje. Je především vyzrálou umělkyní s vlastním repertoárem a stylem, sice pevně zakořeněným v jisté bezstarostnosti francouzských kaváren, ale na výbornou brousí i do pouštního blues, jazzu či latiny, vše korunujíc velmi přirozeným francouzsko-anglo-berberským jazykovým mixem.

Svou hudební pouť neuspěchala. V patnácti si sbalila kufry, pustila se máminy marocké sukně a odjela za otcem do Francie. Vystřídala nejrůznější zaměstnání, ve volnu skládala do šuplíku, až před pěti lety vydala první desku s všeříkajícím názvem, Handmade. A možná by nahrávka ani nespatřila prodejní pulty, kdyby k tomu Hindi nepopostrčili přátelé. Sama totiž před hodinami ve studiu upřednostňuje živé hraní a reklamu pomocí šeptandy. Ať už díky první desce, nebo životu na cestách, její pověst se rychle rozkřikla, fanoušci ji milují. Není divu. Muzika je to příjemná, snadno poslouchatelná, přesto uspokojí i náročného posluchače.

V dubnu tohoto roku vydala Hindi Zahra teprve druhé album, Homeland. V dnešní době to zní až lacině, ale faktem je, že pokládat si otázku, kde je vlastně náš domov, jestli tam, kde se narodíte, nebo tam, kde žijete, a zabývat se tématem putování je v posledních měsících více než aktuální. V jednom z rozhovorů autorka přiznala, že Homeland je také o lásce k vyvolenému muži. A všechny tyto pocity zvládla bravurně předat pražskému publiku už od úvodního kousku To the Forces.

Ačkoliv houpavé Silence či Dream ladily uchu, Zahra excelovala spíše v berberských písních, i díky vynikajícím kytaristům Jeromovi Plasseraudovi a Paulovi Salvagnacovi, který si mimochodem na stejném pódiu před lety zahrál s tuaregskou omladinou Tamikrest. Ostatně celá doprovodná kapela dělá své frontlady jen čest, jemná, truffazovská trubka Jeffa Hallama, sólo na džbán Zé Luise Nascimenta, rytmika bubeníka Mathieua Gayouta a baskytaristy Aureliena Calvela dokonale umocnily přirozené charisma zpěvačky, která nepotřebuje spektakulární show nebo kostýmy. Do tranzu dostalo příchozí už jen pohazování havraní hřívou a jednotlivá sóla.

Hindi Zahra dokázala, že škatulky nebo přirovnání nepotřebuje. Příště bude zcela dostačovat její jméno a ostře řezaná tvář na plakátech. A po lístcích se jen zapráší.

Info

Hindi Zahra (ma)
24. 11. 2015, Palác Akropolis, Praha
Foto (c) Tomáš Moudrý

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace