Hip Hop Kemp 2016 – Ve znamení slunce, Part I.

Hradecký Kemp letos slaví patnácté výročí. Po letech expanze a zvyšování prestiže, kdy rostl nejen do krásy, ale také dospělosti, se přehoupl do fáze, kdy se učí důstojně stárnout společně s fanoušky. Pryč jsou časy, kdy program na hlavním pódiu začínal ve dvě odpoledne a končil o dvanáct hodin později. Společně s tím jsou pryč i časy zdánlivě nekonečného postávání před hlavní atrakcí areálu. Program se uskromnil, ubylo několik zastávek z našlapaných jízdních řádů a větší část zajímavých postav hiphopové přehlídky se přesunula do hangárů. Dramaturgicky bylo vše zvládnuto s dostatečnou grácií, tak aby mírné ořezání nebylo na škodu a dokázalo připraveného návštěvníka udržet v pozoru celý večer. To se potvrdilo na středečním warm-upu, který opět nalákal dobrou polovinu návštěvníků do areálu už o den dříve.

Vzhledem k pozdějšímu příjezdu zbývalo ve středečním programu jen lákadlo v podobě dua The Underachievers, se kterým přišlo i velké zklamání. Celou show odjeli bezostyšně na playback a jen občas bylo možné zaslechnout pokus o jeho překřičení, který zároveň působil jako hypeování DJe ze zapomenuté vesnické diskotéky.

Přijet o den dříve znamená se dobře aklimatizovat. Dobrá aklimatizace znamená, že útoky vodkou nemusíte odrážet v podvečerních hodinách, ale už od samého rána. A přežít se ctí bývá každoročně jeden z nejtěžších úkolů. Nutno podotknout, že se nejedná o individuální problém, ale spíše festivalový mindset kolektivního vědomí. Stačí se projít hlavní ulicí stanového městečka. První den festivalu sice pohledy na neartikulující fanoušky poschovávanými za hromadami odpadků není tak sureálný jako o dva dny později, ale nabídka i hustota provizorních obchodů prodávající především hulení a související sortiment pro prodloužení noci je stejně pestrá jako široká. Stanové městečko tak i pro letošek zůstalo místem, kde si polští kolegové plní své drogové sny, jenž jim v rodné zemi zůstávají zapovězeny. Krátká procházka ukázala, že všechny atmosférotvorné prvky jsou opět na svém místě.

Indy, Wich a Paulie Garand spojili síly s Champion Sound a servírovali polozapomenuté hity, které si dokázaly udržet status klasiky. Indy má odhodlání vrátit se na pozice, které mu dříve v českém rybníce neotřesitelně patřily a prověřený repertoár v doprovodu živé kapely šlapal možná ještě lépe než za starých časů. Opravdovou sílu ovšem ukáže teprve nový materiál, je důvod být zvědavý. V podobné situaci jsou i Pio Squad, kteří následovali. Chronologicky řazený průlet tvorbou dokáže bavit při každé příležitosti, a i když jsou kluci z Jihlavy již více než obligátní položkou v inventáři festivalu, na této skutečnosti bych nic neměnil. V pokračující lokální přehlídce jsem letecky zavadil o PSH na hlavní stagi a bavil se vtípky o tom, jak je těžké najít mejdan, kde by Vladimír 518 nebyl. Méně je někdy více, a to nejen v otázce všudypřítomnosti, ale také majestátnosti pódiového projevu.

Když jsem zmínil slovo inventář, by těžké vynechat Looptroop Rockers. Švédská úderka je s Kempem od jeho prvních krůčků a je příjemné pozorovat, jak si obě strany tohoto spojenectví váží. Pódiová sehranost, energie a dlouhý zástup hitů dokázaly potěšit i tentokrát. V jednom z hangárů se hlásil o slovo Jay Prince, mladá krev z Ostrovů, který je jedním z těch, co úspěšně narušují hegemonii klasických rapových postupů. Od narušování zajetých pořádků tu však byl především Anderson Paak s kapelou** The Free Nationals**. Vystoupení založené na kombinaci Paakova originálního hlasu a progresivních hudebních postupů někoho udrželo po celou v napětí a jiného přinutilo k brblání o tom, že je celý ansámbl snad až příliš sladkobolný. Jako zastánce prvního názoru jsem námitky oponentů odmítal s ohledem na přílišnou konzervativnost a malou otevřenost netradičním postupům. Anderson Paak kromě mikrofonu seděl část koncertu také za bicími a průběžně dirigoval svůj ansámbl, z něhož byl na pódiu jednoznačně nejvýraznější postavou.

To bylo z programu hlavní stage vše, několik chodů bylo ještě připraveno v přilehlých hangárech. Asi největším z nich byl Mick Jenkins a lze se domnívat, že příště už jej velká stage nemine. Výborná práce s hlasem i dikcí a novinky, které ukázaly, proč se těšit na nové album [T]he [H]ealing [C]omponent. Rychle si získal početný dav pod pódiem, a to zejména výbornou technikou, která zdobí snad celou vlnu mladých rapperů ze středozápadu, v jejichž čele stojí nekorunovaný král Chance the Rapper.

Osobně jsem byl ještě zvědavý na show mladé slovenské krve skrývající se za přezdívkou Fobia Kid. Ten vtrhl na stage, a přestože v technice lze najít nejedno místo, na kterém by se dalo do budoucna pracovat, tak po stránce energie, nasazení i originality se jedná o možná nejzajímavější jméno, které lze potkat v místních luzích a hájích. Dlouhý večer nakonec zakončil Pil C, jehož DJ bohužel cítil potřebu rozehřívat dav i o půl třetí ráno...