Hodinu a půl se dívat na Lauru. Kylesa a vlhká místa.

Nebudu lhát. Cestou na Kylesu byla opravdu velká zácpa na magistrále, tudíž jsem nestihl Sierru ani Jagged Vision. Vlastně trochu lžu. Jako polovina návštěvníků jsem totiž šel na Kylesu, protože Jagged Vision, Sierra a Kylesa = hodinu a půl se dívat na Lauru.

Teď zase trochu lžu, protože jsem nepřišel až tak moc pozdě, takže jsem chytl jak Sierru, tak Jagged Vision, ale vzhledem k tomu, že jejich hardcore a stoner nepřesahoval rámec „docela dobrého stoneru nebo hardcoru“, odebral jsem se do barového opojení a zkoušel místo Jagged Vision Jagger Vision. Ve finále to znělo dost podobně. Ne, lžu. Přišel jsem dost pozdě, protože mě zajímala jen Laura. Kylesa prorazila se Static Tension v roce 2010 a já můžu být jeden z těch pičusů, kteří říkají „já jsem je poslouchal ještě předtím, než byli slavní, a tudíž před tebou,“ protože jsem je viděl šest let nazpátek v Dublinu. Nechci se chlubit. Spíš chci poznamenat, že jsem si za těch šest let poskládal v hlavě vzpomínky, které neodpovídaly Praze. Před šesti lety byla Laura kus a v čele stál dvoumetrovej obr s vlasama delšíma než Jirka Krytinář, s plnovousem a chraplákem, který bořil zdi. Taky jsem si pamatoval, že zpívaly všechny tři kytary a jeden z bubeníků byl buď černoch nebo běloch s falešným afrem. Taky si pamatuju, že když se skončilo, stěny ještě dlouho křičely a lidé z nich svým vyčerpáním smývali pot. Protože tehdy se zpotili všichni. Z kytar tekla krev a blány popraskaly.

Kylesa za poslední roky ušla cestu stále stoupajícího úspěchu, který dostal dva motory v podobě Spiral Static a Ultraviolet, přičemž se malinko odklonila od slova sludge a trochu víc se přiklonila ke slovům jako psychedelic fucking hard rock a hardcore. To není vůbec špatný směr, zeptejte se kritiků, tečou blahem. Pointa: Kylesa je na vrcholu a když jede do Prahy, můžete říct, že jdete na to nejlepší, co teď metal nabízí (ať už jde o jakoukoliv odnož).

Po návštěvních propadácích, které jsem loňský rok viděl a které mě utvrdily v tom, že Pražané raději sledují své labradory, jak serou po ulicích, místo chození na „metal vole“, jsem si oddychl, že je Rock Café naplněné. Navíc páteční večer se stalo oázou chlupatých lidí, takže se můj dvouměsíční plnovous dostal maximálně do top 50. Ostatně jediným člověkem, který v pátek neměl plnovous, byla Laura. Díkybohu. Jo, a Laura je pořád kost.

Přichází klasický odstavec o tom, kolik stojí chlast, jak byl zvuk na hovno a že prostor nestál za nic: takže Jégr je levnější než v restauracích, barmanka byla sexy, zvuk byl dobrej, prostor pro tuhle kapelu vynikající. Přejíždíte očima report a hledáte sumář? Nemám půl špatného slova. „Trochu mě ze začátku tahaly výšky, navíc jsem neslyšel moc vokál toho maníka, pak se to jako srovnalo, ale škoda, že to nebylo lepší, no, jak to tam trochu kvičelo a bicí taky mohly bejt silnějc, no.“ Přátelé, jo, minimálně vy dva v tričkách Death Angel (gratulace každopádně) – tohle není Obecní dům a tohle kurva nebyl Mozart. Pivo stojí víc než patnáct a ty navíc nerozumíš zpěvákovi? Smiř se kurva s tim.

Koncert odstartoval valivou mašinou jménem Scapegoat, což není žádná novina, protože co funguje už pár let, to by se rozhodně nemělo měnit. Celkově zaznělo dost písniček právě z průlomové Static Tension, což je dobře, protože jestli něco nestárne, pak tohle album: Unknown Awereness i Said and Done jsou pořád monumenty vyčnívající o trochu víc než zbytek tvorby. Nemluvě o Running Red, která se za ty roky stala „hitem“, který si i v Praze fanoušci vykřičeli jako přídavek. Laura je pořád kost, její ruce čím dál víc zakrývají nánosy tetování a zdi pořád křičí. Set to byl rychlý, nebezpečný a plný. Plný energie, potu a kytarových hradeb klenutých nad šamansko/metalovými drum sóly. Spiral Static měla taky svoje zástupce, ale byly převálcovány psychedeličtějšími vály Unspoken a Long Gone z poslední desky, které naživo zní daleko mohutněji a daleko brutálněji – strach z postupného měknutí byl v mé hlavě zašlapán.

Co jsem si pamatoval z Dublinu, to byla síla, neidentifikovatelná sludgeová síla valící se z vojska pěti lidí, kteří to drhnou, co se dá. To zůstalo. Laura je pořád kost. Zpěvák, obrovské monstrum, byl nahrazen jiným – obrovským monstrem. Bradky menší. Plnovousů míň. Třetí kytara už nezpívá. Laura je pořád kost. Já jsem pořád šovinista. Jégr je pořád levnej. Word mi pořád přepisuje Jégr na Jágr. Svět zůstal pohromadě, kosti drhnou a krev stříká. Snad jen aby příště bylo míň světla. Ale na to stačí zavřít oči, předstíraje, že na vás padá lokomotiva.