waghiss666 | Články / Reporty | 11.07.2014
Neříká se prokrastinovat, říká se flákat! Bezprostřední dojmy radši vyblít hned než později, ať už je stránka digitální nebo papírová. Lepší ale zůstanou, hluboko. A navěky.
Osobní tip na český support Kylesy znemožnily Státy, potvrzeným Archibald Tuttle ale zakázal vystoupení zaměstnavatel. No co, tak teda Social Party, nikdo se nediví. Crack prodává před klubem v předstihu zakoupený lístek, pozbyl pro něj smyslu, když vystoupí před vzory a hrdiny. Letos vydaný eponym napovídá možná až příliš, to nás ale nesere tolik jako drobící bubeník (terminus technicus, neplést s „podrobit si“!), řvoucí basák v euforii už k Sociálce patří. Crack tančí, řve a krájí parádní riffy (Jewish!), zvuk je pod dekou a lidi povětšinou na baru nebo ještě za dveřmi Barráku. Předkapely bývají zbytečné?
Prokecat půl setu venku u cigára je arogance, podceňovat konzultace se svým nejoblíbenějším doktorem se ale nevyplácí. Pustit si na bandcampu Lazer/Wulf studiovku může být zkreslující. Čekám psychedelii. Bubeník ničí, kytarista ťape po krku šílenosti a skáče mimo rytmus a sem tam zahýká do mikrofonu smíchem hospitalizovaného psychopata.
Laura si jde stoupnout před podium, s kabelkou a mobilem.
Basáci, co prstí, mě nikdy nepřesvědčili (Flea potvrzuje pravidlo) a mimické škubání ksichtních svalů zase škodolibě rozesmívá. Sean se ozbrojil obojím a kuchá!
Laura si zavazuje tkaničku, nikdo ji nevidí, nikdo si ji nestrká do kapsy u kalhot.
Vůbec nechápu lidi, co popíjejí u baru, vyměšují se na toaletě nebo kývají hlavami. Jenže během setu Lazer/Wulf ztuhnu jako opařený. Progresivní metalové trio rozšlapalo všechny zásady, zkušenosti a pravidla vkusu. Struny na air guitars praskají, alko-emo-tanec v kotli nezná konce.
Mikrofon padá, Laura ho zvedá a seřizuje, publikum v první řadě nevnímá.
Instrumentálky bez vokálů, není se čeho chytit. Nechám se likvidovat. Radost z hraní umírá poslední, tihle tři jsou hraním posedlí. Kupte si jejich triko, jako bonus zdarma dostanete novou, zatím nevydanou desku. Dohráno, zničeno, potkávám se s ostatními. Mlčíme, jen s otevřenou držkou a vykulenýma očima kroutíme hlavama, div neupadnou. Námrd!
Laura se jde převléknout do koncertního (děravá kolena a nastřižený límec Black Sabbath).
Ať už má sebelepší klub pod palcem sebezapálenější dramaturg, lenost lidí to málokdy vyléčí. Onoho večera je návštěvnost Barráku po delší době slušná, jsem příjemně překvapen. Fousů málo a na flanelky je horko. Na podiu zůstávají obě sestavy bicích, začínáme: mou nejoblíbenější písní, což se ten večer mění s každou další. Teze o neexistenci časoprostoru nabírá na pravdivosti díky psychedelickým projekcím pěkně postaru (ohýbáním papíru!). Zvuky se přetahují o své místo v bahně, basa je neskutečně hutná a zkreslené kytary výraznější než kdy dřív (To Forget). Proletíme se převážně posledními třemi alby, provokace starší tvorbou vyvolá metalové tanečky. Úžasný koncert, co má sílu změnit život, ale nic naplat. Dva perfektně synchronizovaní bubeníci, třískající totéž jinak, oldschoolová projekce, instrumentálně vyspělí muzikanti a Philův hlas – ale hlavně mají Lauru a já z ní nedokážu spustit oči. Zazpívá a já se rozpouštím do hrnku na presso. Zařve a srdce mi buší. Rozhodí rukama, když jí basák nakopne pedalboard, a mě to přijde jako nejvtipnější gag. Nedívá se na nás, neusmívá se, neřeší perfektní účes. Kraluje a já se podrobuju.
Říkám jí, že ji miluju a jak mě mrzí, že bydlí v USA a já v Prdeli nad Fuckinglittletownem, protože nemůžeme rozvíjet náš vztah, a ona mě objímá. Láska. Moc vás prosím, neposlouchejte Kylesu. Už je jenom moje. Jen škoda těch krásných, ručně dělaných plakátů k tour za dvě kila, kde Česká republika není (o trikách z tour ani nemluvím). Sumarizace? Předkapely obě, Kylesa celá, výtka nehudební. Nemůžu se dočkat, až se zase budu moct hodinu a půl dívat na Lauru. (Tohle není opak hudby, Sheresky!)
Kylesa (usa) + Lazer/Wulf (usa) + Social Party
6. 7. 2014, Barrák, Ostrava
foto © Pryncypall.cz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.