Holy, holy, holy… nechť je nám život svatý! (Patti Smith)

Proč já vlastně jdu na paní v letech, co můžu asi tak čekat za výkony? Napadne mě, když vcházím do Fora Karlín. Potkávám nečekaně kamarády z Olomouce, lidi, které bych na Patti Smith vůbec nečekala. Ve chvíli, kdy se zjeví na podiu hubená postava se spletenými vlasy, v pánském ohozu, který je jí evidentně velký, mi dojde, proč tady jsem. Je to pořád stejné, stejná aura, stejný velkorysý a vděčný úsměv. Je na ní něco, co stojí za to chvíli zažívat. Zazní první song, který Smith ukončí se slovy „Good bye“ a jde dozadu. Dost v nás hrkne. Naštěstí zbytečně. Šedovlasá indiánka si bere nejspíš čaj, zabojuje s lehkým chrapotem a zbytek koncertu nepřestává, v pravidelných vlnách, překvapovat zuřivým drivem. Pořád stejné!

Stejné pohyby, stejný hlas. Rozpažené ruce stažené v pěst na výraz toho, co všechno můžeme my lidi dokázat, jakou máme moc, pokud budeme respektovat jeden druhého, pokud budeme svobodní a laskaví. Z prvních řad si půjčuje ukrajinskou vlajku a její výraz se pokryje hněvem. Jestli se kdejaký hudebník snaží být aktivistický, Patti Smith je neskutečně uvěřitelná. Stojí před námi silná žena, která se během života musela postupně rozloučit se svými nejbližšími, zažila beatnickou generaci básníků, osvěžuje nám paměť textem Allena Ginsberga a mrazí nás naléhavostí „holy, holy, holy“… Nechť je nám život svatý! Zalívá mě pocit vděčnosti, že dokáže být pořád stejně nasraná, když zpívá o věcech, které ji rozčilují, že neztrácí víru v člověka, že nás všechny vybízí k soucitu a vlastní svobodné kreativitě.

Patti Smith dobře ví, kde hraje, a nezapomene vřele a nepřehnaně vzdát hold Ivanu Královi v podobě songu Pissing in the River a kapela zase připomíná, že ví, že je v zemi skupiny Plastic People of the Universe. Mám dojem, že zažíváme náhled do sedmdesátých let, že se nám promítá něco, co je stále živé právě díky ní, médiu. Její agitace za životní prostředí není nepříjemná, nechce dělat dojem, chce skutečné změny a věří, že jen lidé, i my všichni dole v publiku, to můžeme udělat. Půjčí si song After the Gold Rush od Neila Younga a v intimní atmosféře, pouze za doprovodu kláves, zpívá tak dojemně, jako by v tu chvíli byla v přímém spojení se samotnou matkou přírodou.

fotogalerii z koncertu najdete zde

Because the Night, hit, který Smith složila kdysi pro svého muže Fredericka, se nenechává na přídavek. Sype jej do nás ve dvou třetinách a je to dobře, z publika se stává jednotná hmota. Song, který nestárne a má pořád stejný vibe. Když ztrácela při songu Gloria dech, řekla: „dejte mi to“ a lidi buráceli, energie se řinula přímo do ní a ona mohla jet dál. Svorně jsme se dál ujišťovali v tom, že „Jesus died for somebody sin but not mine“, a poezie, její osobní filozofie, námi prostupovala. Štěstí, které prožívala na pódiu v obklopení spoluhráčů Lennyho Kaye, Tonyho Shanahana, Jaye Dee Daughertyho a především vlastního syna Jacksona Smithe, přecházela do publika a z bandu bylo znát, že hrají věci, které je pořád baví, užívali si společnost staré indiánky stejně jako my.

„To bylo super, jak u táboráku. Hodně mi chyběl tenhle druh koncertů,“ ozve se kamarád Petr, když je po všem, a já si říkám, no ano, my jsme přece nepřišli na fantastickou show plnou efektů a hráčských genialit. My jsme přišli nasát energii z ženy, která sama místy posedávala, občas udělala chybu, které se zasmála, vždyť o nic nejde. People Have the Power!