Hvězdy, šum a tisíc papírových křídel nad hlavou

Zrcadlové disco koule jsou nesmírně zavádějící předmět. Skoro jako svítící zajíc. Nebo ošuntělá vysílačka. Tento večer nám nabídl všechno dohromady na jedné dlani. Černočerný vesmírný sál v Kabinetu múz je ovinut volnými pruhy lehké bílé textilie, které se vlní jako chladnoucí večerní hladina pod náhodně rozsypanými kupičkami stříbřitých teček z blýskavých koulí. Stará japonská legenda praví, že tomu, kdo složí tisíc papírových jeřábů origami, se splní největší přání. U vchodu do sálu jich na vás čeká celé rudozlaté hejno zavěšené pod stropem a bar hlídá svíčka v barevném lampionu.

Večer otevírají Gurun Gurun, české experimentálně-elektronické uskupení o čtyřech členech. Prostor Kabinetu se v zadní části hlediště dělí na různé schůdky a sedačky, usedám na první schod rovnou pod mixážní pult a vnímám vibrace šířící se podlahou. Hudebníci se poskládají za stůl ze stran obložený elektronikou a začnou se postupně dotýkat všech notebooků, sluchátek, kytar, klávesových nástrojů, zesilovačů a roztodivných efektních škatulek s knoflíky a páčkami. Vrstva následuje vrstvu, hutné zvukové masivy se prolínají s úžasným cvakáním přepínačů.

V některých hříčkách jako bych cítila manýry starých devadesátkových Autechre, jiné zní jako barevný noise odněkud z kosmu. Na pozadí se prolínají psychedelické záběry divočáků, rostlin a ruských psacích strojů, překrývané sinalými body sálového osvětlení. Proud improvizace pokračuje a rozpoložení publika se postupně mění, tlukot srdcí zpomaluje, lidé se zklidňují a usazují se na podlahu kolem mě.

Japonský hudebník a umělec Yasuhiko Fukuzono, prezentující se pod přezdívkou aus, je pak návštěvou z úplně jiné strany Galaxie. Postává v černé puntíkované mikině osaměle v pravém rohu stage, obklopen vysílačkami, lampičkami, klávesami a mikrofony a potřásá hlavou do rytmu. Jeho vystoupení však působí živým, hravým a celistvým dojmem. Projekce na pozadí se skládá z krajin vymodelovaných ve čtvercové síti a z rotujících geometrických obrazců v zářivých barvách, které čas od času protne vějíř černých čepelí. Zde aus reaguje náhlým zhroucením pečlivě vystavěné konstrukce, objevují se znepokojivé melancholické linky.

A samozřejmě klávesy. Yasuhiko staví své skladby na výrazných klavírních tónech, pronikavých a lehce chraplavých jako barový doprovod zpěvačky ze třicátých let. Zahraje hlavní motiv, který prožene smyčkou, přidá novou vrstvu a v další iteraci všechno obrátí vzhůru nohama. Podobné hrátky provádí také s perkusním syntezátorem, jehož oranžově podsvícené senzory mu nahrazují bicí soupravu. Po některých skladbách následuje spontánní potlesk publika, i když představení dosud neskončilo; umělec jen stydlivě kývne a přechází do další smyčky, do další úrovně. Z desky budou tyto zasněné kusy znít vždy mnohem jemněji i přesto, že disponují výraznými strukturami a beaty. (Na místě bylo pochopitelně možné ulovit i část ausovy diskografie, například porcelánově modrou kompozici Lang (2006), vřele doporučuji.)

V roce 2006 Yasuhiko založil uznávaný label Flau, který už vydal množství alb nejrůznějších eklektických projektů od folku až k minimalistické elektronice. Zpěvačka a skladatelka Cuushe, která večer v Kabinetu múz uzavřela, vydala své první album Red Rocket Telepathy (2009) právě u Flau a aus po celou dobu doprovázel její křehký vokál sérií subtilních rytmů. Zatímco si drobná zpěvačka s bílými šaty a tmavou ofinou ladila kytaru, přesvědčovala jsem opilého člověka, aby jim nesahal na ty červené klávesy, co mají položené na stole, že se to fakt nehodí. Nakonec mě asi vážně pochopil. Mezitím se to kolem roztančilo a začalo se tříštit první sklo. Když puntíkovaný chlapec zhasl lampičku ve tvaru zajíčka, dívka se rozloučila s publikem a oba se chystali skrýt za oponou, vběhla jsem jim na okamžik do cesty. „Hey, it was great. Thank you for the visit, I really liked it!“ Tak... třeba si to budou pamatovat.