Ian William Craig: Nesnesitelný mainstream?

Letošní devátá deska Centres kanadského hudebníka Iana Williamse Craiga se těší obří popularitě napříč anglosaskými médii. Chválou na ní nešetřily magazíny jako Rolling Stone nebo Pitchfork, když vyzvedávaly umělcovu schopnost pracovat s minimalistickou dronovou hudbou v popovém kontextu, v kombinaci zpěvných refrénů s jedinečnými zvuky opotřebovaných magnetofonových kazet. Ohlasy mluvící o jedné z nejunikátnějších desek roku daly Craigovy možnost vydat se na své první turné, v rámci kterého navštívil i Prahu.

Akce se konala Na Hollaru, tedy na nádvoří fakulty sociálních vět na Smetanově nábřeží. Letní klidná teplá noc spolu s místem dodaly jedinečnou atmosféru, která se vymykala té klubové. Kolem muzikantského pultu byly rozmístěny palety na sezení, takže si většina diváků užila koncert vsedě, velkou roli sehrál i hustý dým a uvážené stroboskopy. Třešničkou na dortu stage dizajnu pak byla pravidelně se pohybující zlatá japonská kočka štěstí, která podporovala hypnotické účinky celku.

Prvním vystupujícím byl domácí kytarový ambient - Obelisk of Light. Dlouhé táhnoucí se plochy byly ozvláštněny nenápadným sofistikovaným brnkáním na kytaru, které naznačovaly kousky melodií. Koncert byl ideálním supportem, který uklidnil příchozí, ale především navnadil na pokračování. O to se postaral druhý domácí zástupce Stanislav Abrahám, jehož set byl ovšem příliš dlouhý a únavný. Probuzení znamenala skladba samplující terénní materiál, tudy projel vlak, onde štěkal pes, který však v dlouhých, táhnoucích se linkách působil podivně komicky. Největší problém Abrahámova vystoupení spočíval v dramaturgii večera, když po Obelisk of Light spíše ukolébalo.

Ian William Craig se od začátku večera pohyboval mezi lidmi a společně s nimi sledoval české hudebníky. Na rozdíl od nich zapojil i svůj hlas, když jej nahrával a následně ve smyčkách deformované pouštěl skrze kazety. Krystalicky čistý zpěv si okamžitě podmanil celý prostor. Celý koncert byl tak tichý, že jste slyšeli, jak se na baru otevírají skleněné lahve nebo jak hučí kávovar. Nikdo z přítomných ani nedutal, většina se zavřenýma očima naslouchala očistnému vystoupení. Během intimní meditace se zastavil čas.

Craigovi je na nové desce vyčítáno, že občas příliš vypočítavě a sebejistě volí líbivé singly. Avšak i díky nim upoutal pozornost velkých médií a přilákal nové posluchače k malému dronovému žánru. V živé úpravě jejich veškerá podbízivost pomíjí, když popové refrény propojuje s táhnoucími se slokami. Vyjma přídavku neměly skladby jasné hranice a tvořily nepřetržitý melancholický hudební proud, který stále může být pro nezasvěceného posluchače příliš abstraktní až nesnesitelný.