keša | Články / Reporty | 15.05.2015
Pokud nepřijde Jakob k vám, musíte vy k Jakobovi nebo mu alespoň naproti. A do Varšavy je to přece jen blíž než na jeho rodný Nový Zéland. Jakob se Čechám, nevím proč, vyhnuli obloukem.
Vlakem tam a zpátky na otočku, do klubu Hydrozagadka, cihlové baráky ve dvoře, kde jsou tři hospody a hostel. Na dvoře palety k sezení, zaplněno. Perfektní místo, kde takové najdu u nás? Večírek uvádí domácí Moonglass, kapela sestavená z trosek polských post-rockáren, mimo jiné i ze slavnějších Tides of Nebula. Pedalboardy, samply, obří aparát, svítící mikrofon, emoflanelka, podholené vlasy. Výsledný zvuk připomíná Chinaski, kteří si právě koupili delay pedál. Kluci pravděpodobně usilují o zařazení na playlist Evropy 2, stačí jeden a půl songu a odcházím ven, kam je to bohužel taky slyšet. Už vím, proč je dnes post-rock sprosté slovo.
Otočka o 180 stupňů - trio Jakob. Startují vypalovačkou Pneumonic z jejich nejlepší desky Solace, které vévodí chrochtavá basa, kytara je klávesama a bicí navozují stav hypnózy. Rockové nástroje užité nerockově. Jde o trans, který nemá se škatulkou trance nic společného, ale pojmenovat to jinak nelze. Kytara v průběhu setu sílí, kytarista vrství plochy na sebe ve smyčkách, basa jde od vybrnkávání až k podlaze a bicí předou riffy v opakujících se patternech. Tělem a duší kapely je pomyslný čtvrtý nástroj kapely, Dynamika. Jakob projedou všemi obdobími, dostává se i na poslední album Sines, které funguje naživo stejně dobře jako skladby starší, byť deska už nic nového nepřinesla a je spíš zacyklena v objeveném. V poločase, při hitovce Malachite, poprvé zavírám oči. Už se nepotřebuju dívat na muzikanty, zrak ten rituál ruší. Je jedno, jestli stojím před pódiem, nebo na konci davu, vidět už není třeba a do konce setu se to nezmění. Dav kolem je unášen stejně.
Jakob definují post-rock. Jsou mu nejvěrnější kapelou, beze všech těch pidlikaček, přehnaných emo gest a důležitých vyznání. I když slovo post-rock vyslovuju posledních pár let s ostychem, po koncertě Jakob je jasné, že někteří se ho pořád statečně drží a mají proč. Pokud Jakob nepřijede k vám, musíte vy k Jakobovi. Ať to bude kdekoli.
Jakob (nl) + Moonglass (pl)
9. 5. 2015, Hydrozagadka, Varšava
foto © Lazarroni
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.