Claire Adele | Články / Reporty | 03.03.2013
Originální, autorský, lehce zasněný a asi přírodně laděný – tak jsem si představovala britského písničkáře žijícího v Praze Jamese Harriese. Když těžký vzduch přeplněného olomouckého Jazz Tibet Clubu osvěžil Jamesův velmi příjemný hlas doprovázený pomalými, melodickými tóny jeho kytary, vstala jsem, abych na toho romanťáka viděla. Nemalé bylo moje překvapení, když jsem na pódiu uviděla sedět na židli týpka ve vytahaných džínách, s takovou tou kondomovitou čepicí na hlavě. Harries mě zaujal ihned – rozhodně nic, co by se dalo poskládat podle předžehlených švů a uklidit do šuplíčku. Taky do jaké přihrádky byste vlastně šoupli Britopražáka, který natočil album na iPhone a volně ho poskytl na internetu?
Skladby, které Harries hrál, byly převážně pomalé a harmonické, o energii však nebyla nouze. Každá písnička, ba snad dokonce každá minuta Harriesova představení byla nabita vitalitou, se kterou se umělec své tvorbě věnuje. Je k nevíře, jak jeden člověk s kytarou uprostřed pódia dokáže naplnit prostor i mysl posluchačů s intenzitou, které nejsou schopné docílit ani mnohé pětičlenné kapely. Když hrál, vypadalo to, jako by kolem něj zhasl svět – soustředil se jen na svůj song a na to, aby ho v daném okamžiku „vytvořil“ alespoň tak dobrý, jak při jeho skládání zamýšlel, ne-li ještě lépe. Onoho „zhasnutí“ si moc dobře všimlo i publikum, se kterým riffy a vysoké tenorové tóny mávaly zevnitř, ovšem místnost zůstala klidná, benevolentně přijímající akustické vjemy.
Především z folku čerpající písničkář ale v žádném případě nehraje koncerty sám pro sebe, izolovaný od publika. Naopak, pohodář James se ukázal jako velmi interaktivní bavič. Mezi písničkami vyprávěl dobrou češtinou s kouzelným britským přízvukem historky ze života a nejednou dal dajevo, jak dobře zná Česko. Zatímco jeho zpěv publikum dojímal, když mluvil, lidi se smáli důvtipu nebo se bavili jeho roztomilým šarmem.
„Máte nějaké přání?“ dal publiku příležitost pozměnit playlist. Zpod pódia se ozval nesmělý návrh, James ho však žertovně zamítl: „Vy byste chtěli jenom samý pomalý, já musím teď chvíli hrát i něco rychlé.“ A tak zdatně střídal pomalé s trochu rychlejším, novinky se starší tvorbou a sóla šesti strun s táhlými vokály. To, co se o Jamesi Harriesovi říká, je pravda – jeho hudba je založená na citech a pocitech. A to nejenom na těch skladatelských, živou hudbu dokáže velmi zdatně ladit podle rozpoložení publika.
James Harries (uk/cz)
27. 2. 2013, Jazz Tibet Club, Olomouc
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.