Claire Adele | Články / Reporty | 03.03.2013
Originální, autorský, lehce zasněný a asi přírodně laděný – tak jsem si představovala britského písničkáře žijícího v Praze Jamese Harriese. Když těžký vzduch přeplněného olomouckého Jazz Tibet Clubu osvěžil Jamesův velmi příjemný hlas doprovázený pomalými, melodickými tóny jeho kytary, vstala jsem, abych na toho romanťáka viděla. Nemalé bylo moje překvapení, když jsem na pódiu uviděla sedět na židli týpka ve vytahaných džínách, s takovou tou kondomovitou čepicí na hlavě. Harries mě zaujal ihned – rozhodně nic, co by se dalo poskládat podle předžehlených švů a uklidit do šuplíčku. Taky do jaké přihrádky byste vlastně šoupli Britopražáka, který natočil album na iPhone a volně ho poskytl na internetu?
Skladby, které Harries hrál, byly převážně pomalé a harmonické, o energii však nebyla nouze. Každá písnička, ba snad dokonce každá minuta Harriesova představení byla nabita vitalitou, se kterou se umělec své tvorbě věnuje. Je k nevíře, jak jeden člověk s kytarou uprostřed pódia dokáže naplnit prostor i mysl posluchačů s intenzitou, které nejsou schopné docílit ani mnohé pětičlenné kapely. Když hrál, vypadalo to, jako by kolem něj zhasl svět – soustředil se jen na svůj song a na to, aby ho v daném okamžiku „vytvořil“ alespoň tak dobrý, jak při jeho skládání zamýšlel, ne-li ještě lépe. Onoho „zhasnutí“ si moc dobře všimlo i publikum, se kterým riffy a vysoké tenorové tóny mávaly zevnitř, ovšem místnost zůstala klidná, benevolentně přijímající akustické vjemy.
Především z folku čerpající písničkář ale v žádném případě nehraje koncerty sám pro sebe, izolovaný od publika. Naopak, pohodář James se ukázal jako velmi interaktivní bavič. Mezi písničkami vyprávěl dobrou češtinou s kouzelným britským přízvukem historky ze života a nejednou dal dajevo, jak dobře zná Česko. Zatímco jeho zpěv publikum dojímal, když mluvil, lidi se smáli důvtipu nebo se bavili jeho roztomilým šarmem.
„Máte nějaké přání?“ dal publiku příležitost pozměnit playlist. Zpod pódia se ozval nesmělý návrh, James ho však žertovně zamítl: „Vy byste chtěli jenom samý pomalý, já musím teď chvíli hrát i něco rychlé.“ A tak zdatně střídal pomalé s trochu rychlejším, novinky se starší tvorbou a sóla šesti strun s táhlými vokály. To, co se o Jamesi Harriesovi říká, je pravda – jeho hudba je založená na citech a pocitech. A to nejenom na těch skladatelských, živou hudbu dokáže velmi zdatně ladit podle rozpoložení publika.
James Harries (uk/cz)
27. 2. 2013, Jazz Tibet Club, Olomouc
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.