Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Nový projekt Indican se představí v rámci oslav Dnů evropského dědictví v Olomouci, a to rovnou s orchestrem Moravské filharmonie. Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké má Indican cíle? Promluvil Jiří Jirák (Nylon Jail), který je jeho ústřední postavou.

Kde stojí počátky Indican, jak se dala dohromady sestava?
Celé je to mnohovrstevnatá záležitost, která se formuje v závislosti na okolním dění. Vzhledem k tomu, že vše vzniklo velmi rychle, až nečekaně, tak si to trochu žije svým vlastním životem a já se to snažím pozorovat, pochopit a pak dál jednat. Zárodek vznikl v roce 2004, kdy jsem s Tomášem Velzlem založil kapelu Two Men Whose Love's Music, kterou jsme pak přejmenovali na Two Men a která se časem rozpadla. Byl to takový dvojí prenatální vývoj Indican. V něm se navíc mísí písně, které jsem plánoval pro svojí sólovku, a taky jeden nenarozený projekt Bathmeadow, který jsme měli krátce v Praze, když měli Nylon Jail pauzu a Two Men nebyli vůbec. V podstatě jsem posbíral několik zásadních písní, které na mě celý život pokřikují, abych jim dal, co jim náleží, a lidi ze zmíněných projektů.

Co tě vedlo k založení formace vedle Nylon Jail?
V Nylon Jail jsem hlavně zpěvák a přirozeně mě zajímá i skládání podle svého. Původně jsem to zamýšlel tak, že Indican bude můj sólový projekt, protože jsem autorem nebo spoluautorem většiny z nich, ale to neprošlo uvnitř Indican. Byla by to pro mě i pro všechny venku prakticky ideální varianta pro srozumitelnost a odlišení od Nylon Jail, ale ostatní se na to netvářili nadšeně. Já neuznávám princip autorství v hudbě nebo čemkoliv dalším. Mám to nastavené tak, že propůjčuji sebe, svoje hrdlo, srdce a mozek tomu, co ke mně přichází, a nějakým způsobem to sbírám a posílám dál do prostoru. Zní to trošku ezo nebo hipisácky, ale myslím to prakticky. Hudba Indican je od Nylon Jail dost odlišná. Je to více vážná hudba bez humoru, v některých chvílích až filmová s duchovním a niterným přesahem nebo obsahem. Nylon Jail jsou rock'n'rollová záležitost se vším všudy. Kdybych to měl nějak principiálně přirovnat, drze si dovolím říct, že Indican je jako Nick Cave and The Bad Seeds a Nylon Jail zas Grinderman.

Nylon Jail tedy stále pokračují?
Ano. Budeme muset najít nějakou cestu, jak to smysluplně dělat, aby se to nebilo, ale asi nejsem jediný, kdo bude fungovat ve dvou projektech. Doufám, že to půjde dobře.

Jak se liší tvůrčí proces Indican a Nylon Jail? Jak se liší témata a kdo je hlavní tvůrčí silou?
V Nylon Jail napíše Roman (Vičík, kytarista Nylon Jail, pozn. a.) táborákovou píseň včetně textu a s tou se pracuje dál různými způsoby. V Indican je to více intuitivní. Většina písní vznikla jakousi až podezřele přesnou jamovací situací. Máme to tak, že některé momentální hraní zní jako hotová píseň, která se dá vydat. Samozřejmě vzhledem k tomu, že v obou projektech nejsem nečinný a nejsem typ člověka, co se jen veze, tak se i v Nylon Jail projevují tyhle intuitivní výboje. Rozdíl je v textování. V Nylon Jail se píšou texty velmi poctivě, ale v Indican je to postavené tak, že vše vzniká teď a tady, bez přemýšlení, a pak to pozorujeme a formujeme. Jako samorost. Texty, pokud vůbec jsou, naroubovávám na takzvané gramolo, což je jakási gramatická neposlušnost v anglickém zpěvu. Může být i v jiných jazycích. Občas to dělám i v Nylon Jail, kde jsem na takzvanou „anglickou svahilštinu“ začal dělat text a nechal jsem se vést svým nevědomím. Ten proces mám neskutečně rád, protože mi dovoluje zpívat přirozeně, bez nějakých hranic, a zároveň mi to přináší až mrazivé kouzlo okamžiku, na což sám hledím s údivem. Tohle mám na hudbě nejraději. Pozoruju, jak sama funguje, a já jen propůjčuju svoje tělo k tomu, abych to „zhmotnil“.

další informace o Indican zde

Jaká je inspirace vašich textů, o jaké se snažíte poselsví?
V prvním plánu mě inspirují nesmyslná slova, o kterých pak zjistím, že jsou smysluplnější, než se zdá, vychází z mých vnitřních dění a témat. Písně, které pochází z doby 2004, tedy skladby Two Men Whose Love's Music, jsou hodně vázány na křesťanská témata, protože v tom období jsem byl zarytý křesťan. Možná až moc, ale dalo mi to hodně, hlavně jsem zjistil, že to není nic pro mě, stejně jako jakékoliv jiné náboženství. Jisté principy nebo symboly mě baví, ale já uznávám jen přírodní zákony. Takže jsem se přiblížil k nějaké osobní spiritualitě, která se nejvíce blíží k indiánským principům. Poselství jsou různá a vícevýznamová jako celý tento projekt. Není lehké tomu dát jednotný ráz, protože jde o propojování lidí jak vně, tak uvnitř, stejně jako o propojování spirituálních nebo náboženských principů. Aktuálně se v desetičlenném projektu objevují křesťani, ezoterici i ateisti. Zároveň jsme tam namícháni i rasově. Jsme tam dva „poloromové“, hudebnice, jejíž původ neznáme, ale její zjev odkazuje snad do Mongolska, a samozřejmě většina bělochů. Takže ani povahově není snadné se protnout. Od samého začátku to trochu vře, ale hudba to vždycky spojí. Poselství? Chceme poukázat na možnost spolupráce bez svárů a válek, i když jsme rozdílní v přesvědčení nebo rase. Ale hlavní poselství je v hudbě samé.

První koncert bude ve velkém stylu, s Moravskou filharmonií.
V Olomouci se každoročně konají Dny evropského dědictví a místní kulturní atašé aktivně podporuje nezávislou hudbu a kapely v Olomouci, jak jen mu to situace dovolí. Za to si ho vážím. Oslovil Nylon Jail, jestli by neudělali nějaký výjimečný koncert v rámci oslav zahájení DED, výročí dvaceti let od zařazení sloupu Nejsvětější Trojice do Unesco a pětasedmdesáti let Moravské filharmonie. Nylon Jail v tuto chvíli hrajou v takové syrové a menší, skoro akustické sestavě, která by tak velké pódium neutáhla. Shodou okolností jsem intenzivně přemýšlel o tom, že bych vyslal do světa svojí sólovou tvorbu. Takže jsem nabídl místo Nylon Jail tuto variantu a k tomu jsme „přihodili“ filharmonii. Většina písní Indican byla už leta hraná a napsané byly pro smyčce v menším provedení, takže to dává logiku.

Plánujete v téhle podobě něco dalšího?
Určitě, máme neskromné plány. Vzhledem k tomu, že každý, kdo se v Indican nachází, má své projekty a rodiny, uvidíme, jak to půjde dál. Je tu několik vizí, třeba zahraniční turné, které by mělo spojovat osvětovou činnost ohledně spolupráce ras, náboženských přesvědčení a dalších principů. Za běhu se to sami učíme.

Název „Indican“ má asi hlubší význam, není to jen dobře znějící nebo na papíře dobře vypadající slovo.
Jeho vznik byl podobný jako způsob naší tvorby. Původně jsem chtěl použít svůj pseudonym, ten ale byl právě jen dobře znějící slovo, což mi naznačil můj přítel Tomáš Procházka z Dirty Old Dogs. Chvíli na to mi hlavou proběhlo slovo Indican, které je ovlivněné tím, že mám blízko k indiánským věcem. Když jsem si ho začal googlit a zjišťovat, jak moc je vhodné pro hudební projekt, zůstal jsem hledět. Je to název pro organickou bezbarvou sloučeninu, která se nachází v rostlině Indigovník a je základem indigového barviva. Došel jsem až k souvislostem s černou kulturou, a to nejen indickou, indiánskou, ale také černošskou. Zároveň obsahuje i můj princip, spojení slov „indi“ a „can“, kdy první část je zkratka pro indiánskou nebo indickou kulturu, zároveň pro „independent“ a taky v něm vidím sousloví „in Deo“, což je latinsky „v bohu“, podle něhož bílí pojmenovali kmenové národy indiánů a Indů. A „can“ je v angličtině „mohu“, což má vyjadřovat, že můžeme spolupracovat černí a bílí.

Jak je pro vás důležitá kulturní nebo národní identita? Jak se to projevuje v hudbě?
Co se týče cikánských kořenů, tak ty se projevují v jakémsi feelu. Písně jsou intuitivní, vznikají bez zásahu mozku, nevím, jak líp to popsat. České vlivy se projevují ve spolupráci s tou racionálnější částí projektu. Třeba tak, že se cikánským způsobem vytvořené písně napíšou do not pro filharmonii, což je samo o sobě spojení dvou kulturních světů. V hudbě můžeš slyšet cikánskou divokost a temperament „krocené“ bílými pravidly, a do toho občas namíchané indiánské zpěvy.

Národní identitě moc nerozumím. Necítím se jako Čech nebo Ind. Identita je od slova identifikovat se s něčím. To popravdě neumím. Baví mě být pozorovatel a skládat střípky k sobě, když vidím, že k sobě chtějí, pomáhat jim fungovat.

Je v té indiánské složce nějaká spojitost s Nylon Jail, kde byla jistá inspirace patrná, třeba v referenci názvu alba My Heart Soars Like a Hawk?
S Nylon Jail si od začátku hrajeme na kovboje, a tudíž i trochu na indiány, je to z velké části vědomá hra. Tady to vychází více zevnitř. A to je ten rozdíl mezi oběma projekty. Indican je opravdovější, aniž by to znamenalo, že Nylon Jail jsou horší.

Jakožto fanoušek fotografie se nemůžu nezeptat: Fotky vám dělal Jindřich Štreit, což je tuzemská legenda, ale není úplně známý jako fotograf kapel. Jak k tomu došlo?
S Jindrou se známe mnoho let a máme se, troufám si říct, upřímně rádi. I když na sebe máme málo času. S Two Men Whose Love's Music jsme mu několikrát hráli na vernisážích a já mu dělal i nějaké výstavy v Olomouci. Zároveň je pro mě svým životem trochu cikán, indián i křesťan. Zavolal jsem mu, setkali jsme se, já mu řekl, o co jde, poprosil ho o pilotní fotku a pár dalších. Je dost možné, že to nikdy předtím nedělal, na to se ho musím zeptat. Každopádně na koncertě bude taky, je jedním z patronů Indican.

Plánujete desku?
Určitě. Live dvojalbum z koncertu, který bude mít dvě části, první se bude jmenovat Jesus Was an Indian a druhá Hop on Cow and Little Cowcow. A pak bych rád udělal regulérní desku z vybraných písní. Ve studiu dostanou péči, kterou si zaslouží a na kterou musely čekat více než patnáct let. Na to se moc těším.