John Coffey: Damn fine cup of rock´n´roll

Pokud vás všední dny frustrují svou stereotypností a z bulvární erupce nacionalistických výkalů nemáte daleko k buchně heroinu, nabízelo se méně invazivní řešení. Klub 007 přinesl nizozemskou terapii v podobě zběsilý partičky John Coffey. Čistá dávka punkovýho rock´n´rollu vás napumpuje dopaminem a pořádně zatáhne mozkový cévy. Stejně jako hlavní postava snímku režiséra Franka Darabonta, která dala kapele jméno, má zřejmě i takhle formace výjimečné schopnosti. Od roku 2011, kdy se přeskupili do nynější sestavy, vyprodávají jeden obří koncert za druhým a letos obdželi pozvánku na největší evropskej metalovej Wacken open air festival.

Majestátný Nightliner parkující před skromnou Sedmičkou o rozloze pokojíku pro Barbie nastavuje ihned zásadní otázku: "Kam se to všechno, sakra, vejde?" Jestli půlku aparatury nenechali včera ve Vídni, nevlezeme se ani na záchod. Ba ne, Tetris level 666 je zřejmě dalším zázrakem úspěšně složená v útrobách strahovských kolejí. Navíc to vypadá, že zůstane místo i pro kapelu.

Večer zahajuje předkapela Brutus. Belgická trojice otevírá set směsí disharmonického rocku osmdesátejch let a lehkých prvků metalu, v kombinaci s neskutečně vysokým ječákem zpěvačky Stefanie Mannaerts. Zatímco u mě její hlas vyvolává spíše intruzivní reminiscenci na mladická léta, kdy mě máma peskovala za nevynesené odpadky, několik jedinců naopak rytmicky pokyvuje hlavou. Jak se říká, proti gustu… Kombinace zpěvačky a bubenice je ovšem nevyvratitelně zajímavá, i když dost náročná, kapela čítající dále pouze rytmickou a basovou kytaru postrádá riffy, které by ji vyzvedly z ploché melodie. Prostoje, které jsou v druhé polovině už nezastíratelné, celkovému výsledku nepřidávají, ale pozitivní ohlas publika je silnější.

Po další krátké skládačce aparatury už na podium za ohlušujícího pískotu klopýtá Alfred, Chris, Richard, za bicí se souká Carsten a zpěvák David de Molen, zavěšený nohama na ramenou jednoho z band crew, padá bouřícímu davu k nohám. John Coffey u nás už letos hostovali na festivalech Rock for People a Mighty Sounds, takže Molenův požadavek, aby zvedli ruku všichni, co byli na Sedmičce před třičtvrtěrokem, jasně odhalil, jak moc se řady jejich fans přes léto rozšířily.

Bez okolků startuje z nuly na sto našlápnutá pecka Broke Neck. Tohle zatraceně hlučný monstrum vám odpálí hlavu a vokály Davida de Molena do ní vyřvou díru, dohromady to má doslova magnetický účinky. Chumel lidí se tiskne k podiu, div nepřepadává přes odposlechy, které jsou jediným dělícím mantinelem. Skutečnost, že kluci mají za sebou sotva tři plnohodnotný desky, tu první v prakticky odlišné sestavě, je víc než neuvěřitelná. Druhá placka Bright Companions je od začátku do konce vysázená chytlavými hity, zatímco třetí albm Great News se svezlo na o něco agresivnější vlně.

„Show me a fucking CIRCLE PIIIT!“ vyřvává Molen. „Tohle je můj věčně ožralej kámoš, skvělej Crucial Chris“ a kytarista Christoffer van Teijlingen vydrtí na pražci solíčko vybroušených riffů. Emoce vřou jako voda v papiňáku a zadušené strahovské doupě zalévají proudy potu. Čtveřice hudebníků vyřádkovaná do lajny před věžákem repráků běsní na padesáti číslech volnýho prostoru, než se sem tam někdo z nich zřítí dolů, aby zakusil opojnou atmosféru davu vyzdvihujícího je nad nekonečné moře hlav. Ano, pokud jste se do nich právě zamilovali, případně dnes nedorazili s tím, že na příští koncert ty dvě kila stoprocentně naškudlíte, mám pro vás blbou zprávu. Začátkem května kapela oznámila, že po zbývajících několika koncertech v rámci nasmlouvaného turné ukončují činnost, na neurčito. Komu by se z toho nezatočila hlava, že?

David Molen se řítí k zemi a za pomoci vysvěcených rukou několika fanoušků v první řadě předstírá škubavými pohyby vymítání temných sil. Následující pomalá verze songu Me vs. I dopřává chvíli oddechu, ne na dlouho. Pěsti bušící do stropu na úvodní sloku Miles 'till the End of the Road We Walk si nežádají nic jiného než ikonický hymnus Romans. Přestože pod pódiem je místa asi jako v krabici od bot, neúnavný dav se rozestupuje do stran na finální exitus ve wall of death. Frontman, jež na poslední chvíli unikl, je následně svými uctívači oslavně ukřižován na stropě pokrytém pivem.

Doufejme, že avizovaná pauza bude pro John Coffey pouze dočasná, protože jestli stojí za to před něčím pokleknout, tak před tímhle setsakra výborným šálkem rock´n´rollu.