Kamarád za mnou přišel s tím, že se Joe Strummerovi líbí, co hraju...

V dnešní době je to se slovem DJ stejné jako s označením fotograf. Každý, kdo umí mačkat čudlíky, si myslí, že je profík. A těžko říct, co je protivnější – zda samozvaný umělec, který se před vás na koncertě nacpe a začne nejbližšího chudáka na pódiu oslepovat svým mocným bleskem, či pouštěč, který o sobě honosně mluví jako o DJovi, ačkoliv jen zuřivě hledí na obrazovku svého Applu, servíruje rozjuchanou seniorku vykřikující něco o „dlouhé noci“.

Fanoušky Davida Guetty a Tiesta zklamu. Následující řádky nejsou profilem DJe, který obveseluje zlatou mládež na Ibize. DJ Barry „Scratchy“ Myers uměl roztančit londýnské punkery v době, kdy výše jmenovaní nanejvýš roztáčeli dudlík v puse. Británie a punk patří neodmyslitelně k sobě a právě u jeho zrodu stál i Scratchy. Povídat si s ním je zážitek. Téměř encyklopedické hudební znalosti i historky ze života, vypráví bez přehánění, s nonšalancí a vtipem.

Narodil se v Manchesteru, krátce poté se ale s rodinou přestěhoval do Londýna. Nepropadnout hudbě v době, kdy Británie zažívala pro muziku zlaté časy, snad ani nešlo. „Vyrůstal jsem ve skvělé hudební době jak pro mou zemi, tak pro svět. Nemyslím jen Beatles či Stones, ale také kapely jako The Kinks, The Animals, The Who... Bylo mi tak jedenáct, dvanáct let, když jsem poprvé tyhle skupiny slyšel, a to jsem ještě ani neměl tušení, že existují lidé jako Little Richard a další velcí umělci rhytm'n'blues či rock'n'rollu. Najednou jsem zjistil, že některé písně jsou převzaté, např. že The Animals udělali cover Bo Diddleyho. Tak jsem začal objevovat i starší věci a zamilovával se do hudby.“

Muziku však nevnímal jen pasivně, sám se učil hrát na baskytaru. Jeho kariéra DJe odstartovala na počátku 70. let ve studentském univerzitním rádiu. Po ukončení studia ho touha po možnosti pravidelného hraní přivedla do vyhlášených londýnských klubů jako Speakeasy (který jednu dobu vedl manažer The Who Roy Flynn) či dodnes fungujícího Dingwalls Dancehall ve čtvrti Camden.

„Rock'n'roll byl tím, co jsem chtěl dělat. Dostal jsem práci jako DJ v místě nazývaném Speakeasy, což byl velmi slavný klub, kde se poflakovaly rockové hvězdy, bedňáci i groupies. Párkrát jsem tam zahrál, pak mi jeden z DJů řekl o Dingwalls, kde sháněli rezidentního DJe. Bylo to skvělé místo, s přátelským personálem. Musel jsem na zkoušku odehrát podvečerní set. Chlápek, co dělal booking Djů, se vůbec neukázal, ale stejně jsem zahrál. Důvodem, proč jsem zmiňoval přátelskou atmosféru, je, že tam měli tzv. Denní knihu. Každý, kdo měl s klubem něco společného, tam mohl napsat nějaký komentář. Byl jsem trochu zklamaný, když ten chlap ani nepřišel, a nevěděl jsem, zda mě přijmou či ne. Ale jeden ze zaměstnanců mi řekl, že to bylo skvělé. A všichni pak napsali do Knihy, že mě mají vzít, což se nakonec stalo.“

Jako jeden z mála pouštěl aktuální hudební trendy a formující se punková scéna mu naprosto učarovala. „Hledal jsem něco nového a punk rock takový byl. Změnil mi život.“ Jeho mixy byly od počátku unikátní, s úspěchem míchal nemísitelné – rané písně The Stooges, The Ramones (kterým předskakoval na jejich prvním koncertě v Británii), The Velvets, zemitější funk či reggae. Kromě dvouletého angažmá v Dingwalls psal pro hudební týdeník Sounds. Léta 1978 - 80 strávil na turné s The Clash, s kterými se seznámil při setu v klubu The Music Machine (dnes camdenské KoKo). „Kamarád za mnou přišel s tím, že se Joe Strummerovi líbí, co hraju... Později za mnou přišel agent The Clash, abych s nimi jel na turné. Zeptal se mě, kolik beru, a já si pomyslel: Kolik chcete, abych zaplatil já, že s váma pojedu? Což jsem mu ale samozřejmě neřekl nahlas.“

The Clash nebyli jedinou kapelou, se kterou byl Scratchy na cestách. Mezi dalšími byli třeba Dr. Feelgood, Pogues, Dead Brothers, Joe Strummer & The Mescaleros nebo Gogol Bordello. Možná si pomyslíte, že DJ a kapela dohromady znamená, že se lidi zabaví ve frontě na pití, než se hlavní hvězda vymotá ze šatny. To je bezesporu důležité, kdo však zažil některý ze Scratchyho setů, ví, že také dostane přepečlivě připravenou lekci z hudební historie – od prastarých nahrávek reggae, blues, rockabilly přes rock, punk, balkán či africkou hudbu až k horkým novinkám z celého světa.

V 80. letech ho možnost rozjet vlastní show na rádiu WHBI-FM přivedla do New Yorku, kromě toho se věnoval vlastním kapelám. Zmiňme alespoň Khmer Rouge (do které ho přivedl Phil Shoenfelt) a Trash County Dominators. V 90. letech téměř zanevřel na kariéru DJe, vrátil se k univerzitnímu studiu filmu a fotografie a získal diplom. S koncem milénia se však postupně vracel na klubová pódia. Roku 2004 dostal příležitost sestavit reggae & ska kompilaci pro britský label Trojan, o tři roky později vyšel jeho další výběr Rockin’ the Barricades u Piranha Records.

Do Čech jezdil pracovně stále častěji. Několikrát hrál v pražském Cross clubu, objevil se na festivalech United Islands, Rock for People, Colours of Ostrava či v Paláci Akropolis a Hard Rock Café. V letech 2008 - 2011 pravidelně patřily pozdní noční hodiny Trutnov Open Airu právě tomuto šedovlasému hudebnímu šamanovi. A bez přehánění se dá říci, že si pod horami vypiplal vlastní fanklub, který naučil, že 21. srpen nepatří jen výročí okupace Československa, ale i Strummerovým narozeninám. Mnohdy neodolali ani festivaloví účinkující, a tak bylo možné vidět vedle Scratchyho řádit na pódiu třeba Rachida Tahu či Jessie Evans. Český Woodstock si sám velmi oblíbil: „Líbí se mi všude, kde se ke mně chovají s respektem a kde jsou lidé s otevřenou myslí. Když začínám hrát, nikdy nevím, kde přesně skončím. Bylo by mi líto, kdybych se na Trutnov už nevrátil, doufám, že ještě budu mít šanci si tam zahrát.“ Jeho zdařilý mix hudebních lahůdek podávaný s noblesou, a někdy i panákem vodky, zažili také návštěvníci Szigetu, Womexu, Glastonbury, koncertů Blondie, Iggyho Popa či Black Uhuru.

Minulý rok měl Scratchy hned několik důvodů k oslavám - v létě dosáhla jeho pravidelná středeční show na rádiu Wireless.fm dvoustého dílu, v září oslavil šedesáté narozeniny. Po dlouhých letech bez kapely si v rámci narozeninové oslavy v londýnské klubu Gypsy Hotel zahrál s muzikanty ze skupiny The Urban Voodoo Machine. Šest dekád na krku pro něj však neznamená zvolnění. Začátkem února vyráží na další štaci – do Brazílie.

„Muzika je stále koníčkem, v tom smyslu, že mě baví dělat. Samozřejmě je i mou prací. Musím si vybírat ‚třešničky‘, takže procházím množstvím věcí, co se tváří jako diamanty, ale nakonec zjistíte, že jsou to jen blyštivá sklíčka. A pak je tu internet, kde najdete všechno možná až příliš lehce. Musím jít do hloubky každého žánru, abych mohl dát dohromady svůj Rock'n'roll of the world. Stále tak nacházím věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel, hudbou trávím většinu dne i noci. A je skvělé, že mohu při práci propojit všechny tři své vášně - muziku, cestování i focení.“