Jiří Přivřel | Články / Reporty | 07.08.2024
Do Lubné přijedu v páteční podvečer. Déšť, který stěrače na čelním skle autobusu celou cestu z Litomyšle sotva stíhaly pobrat, právě polevil. U obecního úřadu vystupuji sám. Úřední deska informuje o akcích v okolí. Československá diskotéka s DJ Alešem, pouťová zábava s kapelou Rotoped a Richard Müller na nádvoří litomyšlského zámku. Potud asi tradiční kulturní nabídka, která se neliší od většiny vesnic. O Bučení mě ale zpraví až krávy, když přejdu mostek přes potok. Jdu správným směrem.
Pár kroků za zamčeným kostelem sv. Anny už spatřím Kulturák Archa, typickou stavbu Jiřího Příhody, který má v Lubné ateliér. Archa původně vznikla v roce 2016 pro jeho výstavu Sochy na Trojském zámku v Praze, po jejím skončení se přemístila sem na zahradu, kde slouží jako galerie pro pravidelné výstavy současného umění. Vedle ní stojí vzrostlý ořešák, na tento víkend i malá stage, čilovací a krmný stánek a o něco dál stanové městečko čítající čtyři stany, přidám pátý. Rozprší se, takže si v něm hned chvíli poležím. Mezi rytmickým bubnováním na celtu dopadajících kapek se zaposlouchám do zvukové instalace, která zní z vyřazených zásobníků na obilí hned za mojí hlavou. Abych nepodlehl doléhající únavě z pracovního týdne docela, vstanu a jdu pozdravit opeřené obyvatelky do Kurníku. Vstoupím tak i do rezidenčního příbytku Danyi Pilchena, autora zvukové instalace. Za svůj nečekaný vpád do jeho soukromí se omlouvám, neohlášená návštěva ho nikterak nevykolejí. Div že mě nepozve na míchaná vajíčka.
Za nepolevujícího mrholení se vypravíme po zpevněné cestě do místního kina. Na poli dozrávají makovice, v ohradě bučí krávy a prošedivělý děd za plotem nabroušeným nožem připravuje slepici na sobotní polévku. Kinosál nad hostincem Huntovna je malým překvapením. „Hospody jsou ve vsi dvě. Když byly obě zavřený, bylo to tu fakt smutný,“ vzpomíná Martin Hurych, spolupořadatel festivalu experimentální elektronické hudby a audiovizuálního umění, na dobu stále ještě nedávnou. Kino je zavřené už léta, dnes je otevřeno výjimečně.
Sci-fi chiméru Cauchemar: Spectral Shapes on Infrared představí jeden z autorů Lukáš Prokop. V následujícím projektu Special Circumstances II nás duo Lišaj & Kolouch (hudebník Mikuláš Odehnal a ilustrátor Jan Šrámek) vezme na černobílou výpravu po již odstraněných sochách a výtvarných objektech v bruselském stylu a brutalismu. Byl tam skutečně i florální reliéf z olomouckého Prioru nebo už mě šálí paměť? Kolik že to je? Dvanáct let, co se odporoučel k zemi. Performance Džyna hudebníka Davida Petráše a výtvarnice Lucie Nimcové začíná kolováním kalíšku slivovice z rumunských Karpat. Prý součást jejich hudebně etnografického výzkumu za folklórní hudbou po vesnicích karpatského oblouku. „Nemohu zpívat, když mám hlad,“ říká jeden z aktérů v úvodu jejich snímku. A ten kalíšek k tomu zpěvu také musí být, stejně jako ke krátké diskuzi na závěr. Do toho sychrava venku přijde vhod.
Zrovna tak jako teplý sójový guláš a oheň na zahradě, ke kterému odbíhám mezi jednotlivými sety Davril Ravine, sxilence a Aleksandara Korugy. Plamenům jsem tak blízko, že se mi na holeních škvíří chlupy. „Já jsem čekal pořádný techno, já potřebuju cítit to tuc tuc,“ povídá rozčarovaně jeden z návštěvníků, když přikládá další suché poleno. Tuším, že je jedním z odvážně zvídavých místních, kteří mají vstup na festival zdarma. „To tady neuslyšíš, to musíš na Skalákův mlýn,“ povídá mu jiný, více obeznámený s profilováním akce. Po půlnoci, když se za DJ pult postaví londýnský producent cajm, se snažím rozhýbat zkřehlé tělo, ale jde mi to jen stěží. Natáhnu se, ale jen na chvíli. Copak tu instalaci na noc nikdo nevypí...? Usínám rychle, s pocitem, že jsem na tom nejsprávnějším místě, kde bych právě chtěl být.
Ráno zjišťuji, že stanové městečko se od mého příchodu rozrostlo na trojnásobek. Dopoledne stihnu návštěvu místní Jednoty, kde na mě zbyl poslední bochník chleba. Hned si utrhnu patku, zbytek dojím až při cestě domů, jelikož festivalové bruschettě a makovému koláči nejde odolat. Odpoledne lenoším na karimatce, naslouchám štěbetání ptáků a všudypřítomným zvukům linoucím se ze sil. Zněly mi do spánku snad celou noc. Po louce zběsile pobíhají myši a pokožka vstřebává hřejivé teplo. Slunce mi zastíní Eva Machová.
„Spolek Přespolní vytváříme jako partnerská dvojice s podporou našich rodin a přátel. Martin Hurych, můj partner, z Lubné pochází a spolek sídlí na zahradě u jeho rodného domu. Nynější podoba spolku Přespolní existuje od roku 2017. Nejdříve začala ideou a realizací rezidenčního místa Kurník v roce 2016. Rok poté se přestěhovala Archa a spolek začal fungovat více aktivně,“ říká spoluorganizátorka Bučení v knize Kartografie (eko)systémů, která vyšla v roce 2022. Říkám jí, že od té doby, co jsem ten rozhovor s ní četl, se chystám přijet, ale vyšlo mi to až letos na sedmý ročník. „Já z toho vašeho lineupu vlastně nic neznám,“ přiznám jí, „já si chtěl jen na víkend postavit stan u pole a kravína,“ jak se jmenuje spolku Přespolní věnovaná kapitola ve zmíněné knize. Povídáme si o uplynulých ročnících, někdejším životě tady a nynějším v holandském Haagu, kde většinu roku s Martinem žijí. Neopomenu s vděkem dodat, že Lubná se po necelých dvou dnech do mé srdeční mapy propsala velmi intenzivně.
V nastaveném moodu prohovořím s některými dalšími návštěvníky. Se sousedem sxilencem, který už bourá stan. S početným osazenstvem z Obscura Radio, které nás ovlažuje odpolední poslechovkou, po chvíli přijdeme na to, že jsme tento týden řešili něco přes e-maily, konečně tedy osobně a první víkend v září se uvidíme na akci Lofofora Lom, kterou pořádají nedaleko Kurovic. A s Nelou Bártovou o její sbírce Na konci chodby je ráno, ze které tu zazní několik básní. Pochvaluje si svůj včerejší DJ set, kdy coby neli vanilli uzavírala program prvního večera. Že prý se to kolem druhé, kdy mě už přepadl spacák, ještě rozhýbalo. Pak přijdou na přetřes společní známí, svět je malý a krásný.
Chvíli samoty si užiju v Arše na instalaci A Heap of Stones od Justina Bennetta sestávající z vrstvených terénních nahrávek z okolí britské vesnice Shap. Archa v průběhu večera skýtá i další kontemplativní prožitky, které přinesou performance Andrejse Poikānse a gobi_10k. Na venkovní stagi se mezitím střídají sorbitol drops, Lila Tesla a Giulia Rae, kterou poslouchám při západu slunce zpovzdálí přes pole. Následujícímu setu cajma se tentokrát snadno odevzdávám z první řady a afterka s posádkou DJs z Obscura Radio musí být slyšet až na Skaláku. Do východu slunce už moc nezbývá.
Bučení 7
2.-3. 8. 2024
foto © Jiří Přivřel
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.