Kdo chtěl s Annou výti, musel na Besedě býti

Sobota, tentokrát poprvé aneb Kdy jindy smáznout dávný rest než při oslavách význačného jubilea. Lepší pozdě, nežli později. Ještě kolem poledne web optimisticky hlásil: „Nejsme vyprodaní, protože jsme pro všechny.“ O pár desítek minut už je všechno jinak. Lupení došlo, vyprodáno jest. Prý poprvé v historii. Klika. „Nastav tlapku, brouku! A necukej se, ať si Tě můžu pěkně vykleštit.“ Uvítání z říše snů. Zdráhám se uvěřit, že namísto šacování a zatýkání balených minerálů přichází jen úsměv s duhovým náramkem. Račte vstoupit.

Ne že bych se Tasovu cíleně vyhýbal, já jen že Beseda se tak nějak kryje s OFFem a do Katovic to mám přeci jen blíž. O to příjemnější bylo zjištění, že pověstný Topolový hájek má k polskému Údolí tří rybníků nečekaně blízko. Jen se rozhlédnout, nadechnout. Letadýlka, stromoví, voda a vůkol krajinka malebnější než výjevy z katalogu libovolné cestovky. Louky a kopce, Bílé Karpaty. Scenérie na hraně kýče. Stačí jednou otočit volantem a na poli uprostřed čerstvého strniště už je všechno jinak. Nadpozemský ječák Zagami Jericho zastavuje čas. Měsíc na obloze se blíží k úplňku, ten papírový přijde zanedlouho na přetřes v útulném šapitó. Pánové bilancují, za úsměvy schovávají dojetí a místo drsných šéfů připomínají roztržité nadšence, co šli zrovna kolem.

K tanci zvou českoslovenští Carpet Cabinet, ideální festivalovka s funky basou, podmanivými dechy a nestoudně chytlavými rytmy. Po třetím songu už víte, jak to bude dál, a stejně si nemůžete pomoct, náladička z nuly na sto. Ten nejkrásnější kontrast záhy přináší Ospalý pohyb. Kdepak melancholie, tohle je čistokrevná depka, která v záři slunečních paprsků působí tak nějak smířlivě, pokorně. Smutnou poetiku ozvláštňují milovníci lihovin. Čí to byl nápad nacpat bar hned vedle pódia? Bizár z kategorie to nevymyslíš.

„Koukej, řekla bych, že před náma stojí Dana Schechter.“ Se ženou občas hráváme takovou hru na dvojníky. To se takhle touláte travou, míjíte vysmáté „party people“ a ve frontě na některou z laskomin bez přípravy hlásíte, která celebrita vám právě zkřížila cestu. „Dana Schechter?! To určitě, co by tady asi dělala…“ O pár minut později si drbu hlavu tváří v tvář ansámblu Wrekmeister Harmonies. Hraje jim to neskutečně. A Dana je skvělá jako vždycky. Ani postrock, ani heavy metal, duše chycená do lasa těžkotonážních melodií. Prozření. Jako když se barevná psychedelie vydá na špacír k táhlým hlukovým plochám dark ambientu. Charismatickému vousáči J. R. Robinsonovi žereme každý akord, v labelu Thrill Jockey můžou olíznout všech deset.

Nejlepší byl ale stejně frajer, co vlítnul na zvukaře během turbulentního setu Anny von Hausswolff. Že prý jako dobrý, ale chtělo by to kapánek stáhnout. V praxi se tomu říká selhání komunikace nebo taky vtip roku. Éterická severská víla vykročila temnou stezkou, zpod kláves se jí derou přízračné běsy, schíza graduje. Hřmot mohutní, noc rezonuje a pronikavý vokál trhá tmu na kusy. Všichni už chápou, proč hrála před Swans a že další desku jí nemůže dělat nikdo menší než Randall Dunn, dvorní producent Sunn O))). Zem vibruje, varhanní nálet střídá akustická kytara, ale z pódia se dál valí žár, z něhož mrazí. Z vrcholu válíme sudy do náruče Acute Dose, nejlepší domácí kytarovky žijící tak trochu ve stínu protežovanějších Role či Cold Cold Nights. Indie je škatulka na dvě věci, takhle vysoko držel kytaru naposled Alex Turner. Matika ještě nikdy nebyla tak sexy.

Užuž to vypadalo na zasloužený voraz s propoceným trikem, jenže pak spustili Midi Lidi. Petr Marek je samozřejmě blázen, a když mu někdo sní jeho Pomelo, má zdivočelý dav na hlavní scéně o zábavu postaráno. V záplavě beatů se víkend nepozorovaně přehoupl do neděle a místní genius loci si mohl s prstem v nose připsat další oběť. Tohle se nedá vyprávět. Jediné řešení? Přijet za rok znovu.