Články / Reporty

Když natáhnete ruku: The Cinematic Orchestra

Když natáhnete ruku: The Cinematic Orchestra

Davo Krstič | Články / Reporty | 29.11.2015

Bylo obtížné těšit se na koncert Cinematiků a v hlavě řešit, co asi budou hrát a jaké bude jejich podzimní vystoupení v porovnání s tím letním, festivalovým na Colours of Ostrava. Ten víkend, kdy měli v Praze hrát, totiž nepatřil jim, ale děsivým zprávám o teroristických útocích v Paříži. Cestou na koncert jsem si byl jistý, že lídr kapely Jason Swinscoe se k tomu určitě vyjádří, tohle se nedá přejít. Kupodivu tak neučinil – on to taky není žádný pódiový showman a řečník, což se ukázalo už v Ostravě. Když s ním děláte rozhovor, mluví obsáhle o muzice, která ho baví. Ale na koncertě před publikem působí nezvykle pokorně a snad až zakřiknutě, když uvážíme, jakou roli v kapele má. Stejně jako na Colours stál i v Lucerna Music baru na stage úplně vpravo a ostatní muzikanti (celkem deset včetně hostující zpěvačky) byli mírně natočeni tak, aby s ním stále udržovali oční kontakt. Je to skutečný orchestr a Swinscoe je jeho dirigentem.

Zatímco na Colours odstartovala Swinscoeova kapela celý program ochutnávkou z očekávaného novinkového alba (Jasone, sliboval jsi, že vyjde na podzim a pořád nic!), v Praze to byl rozjezd na jistotu čili Burnout, nejskvělejší věc ze skvělého a nepřekonaného alba Every Day. Jak jsem předpokládal, právě z něj a z následujícího Ma Fleur vzešel základ setlistu. Pomyslné hitovky, nadšeně vítané zcela zaplněným hledištěm, doplňovaly novinky, které potvrdily, že Swinscoe a spol. hodlají pokračovat v linii Ma Fleur – méně jazzu, více písniček, „user friendly“ přístup. Možná i proto ve střední části koncertu trochu povolil úžasný úvodní drajv. Ale stačilo zahrát dynamickou Flite a přidat Child Song a Breathe (i když v Ostravě vyzněla tahle skladba ještě o něco působivěji) a orchestr s publikem byli zpátky ve hře. Základní část uzavřel Muž s kinoaparátem, kterého po pár tónech, soudě dle ohlasu, poznali snad úplně všichni. V přídavcích se publikum konečně dočkalo asi největšího hitu To Build a Home, který je pro Swinscoea něco jako František pro Buty – v jednom rozhovoru prohlásil, že má pocit, že s touhle skladbou zůstane spoutaný do konce života. Sám tenhle track moc nemusím, takže mi ani nevadilo, když ten večer v Praze zazněl v podivné folkové verzi. Pak následoval obrat ke světlu, tedy All That You Give, otvírák alba Every Day. Na šestnáct let starý debut Motion se zavzpomínalo v úplném závěru, dlouhá Ode to the Big Sea nabídla muzikantům možnost si zasólovat na klávesy, basu a pochopitelně bicí.

K tomu, že koncert Cinematiků byl pro mě jedním z nejsilnějších zážitků letošního roku, přispěl i genius loci pražské Lucerny. Zdejší music bar jsem si užil premiérově a tvrdím, že pro podobný koncert ideálnější prostor nenajdete. Spokojeni museli být hlavně ti, kteří tvrdili, že si ostravské vystoupení kapely na velké stagi a před tisícovkami lidí vůbec neužili. Tady naopak i jedinec, který stál až vzadu u baru, musel mít pocit, že kapela hraje u něj v obýváku a když natáhne ruku, může se s ní pozdravit. Dokonalá intimita.

Info

The Cinematic Orchestra (uk)
15. 11. 2015 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Olga Staňková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace