Když se mi z něčeho SEXY nechce zvracet (The Black Queen)

„Akože ta nová doska je viac také že ambienty, vo Viedni mrtvé publikum, prišlo mi to nudné miestami, ale v pohodě. Já už som asi taký zatrpklý...“

Ze zásnub je záminka na další nekonečnej telefonát, tohle mi chybělo. Nostalgie jde tentokrát stranou, jen si notujeme ohraný hymny, co oba známe z paměti, a až zavěsím, spočítám, kolik uplynulo let, kolik fousů zbledlo. Chapeau Rouge pamatuju jako doupě pro zfetovaný věčírky, kde duní sex a nadechuje se výhradně nosem, viděli jsme tady spolu poslední koncert Kissing the Gravestone po prvním koncertě Converge, tentýž večer, jen před šesti lety. Pořád objevuju kavárny a pořád do nich tahám nic netušící oběti. Pořád se dělím o muziku, často s kolegyněma, co se seřvat nenechají, natož přetáhnout rozsekanou kytarou, a s romantikou já jsem opatrnej. A černokněžníci zvrací za zvuků synťáků. Double-agent, kam se ohlédneš.

Leitmotivem posledních dnů jsou vztahy, kariéra, sny a noční můry, asfaltovej karamel na patře ředíme v podniku, co se jmenuje podle webové domény, a proč ne. Odkecáme si support Kanga jako rádoby sexy čajku, co si fotí kozy na obal singlu, can you cut this tension with a kni-i-i-i-ife? Jsem starej a mladší nebudu, laciné lascivno mi místo péra lechtá mandle, prokouknu kdejakej kalkul, ale někomu to sežeru. Stíháme poslední podání Tennis System nastřelenou raketou, říkals že “zběsilej shoegaze” a fakt: peroxidový powertrio vyzáblejch kostlivců jako z reklamy na švédský hipsterno, hlas utopenej v echu, narvaný bicí a nařezaný kytary. Když padá basa k zemi před poslední slokou, padá mi brada a vlastně mám radost, než začnu googlit a vypadne mi z toho standardní post-pitomost. Úzký nohavice, vytahaný trika, slzy z prázdných pohledů za svitu kalifornskýho vedra.

Nesu kučeravýmu Steveovi kafe k merchi, dneska prej sauna, příjemnej kluk. Posledních pár lístků, pár vteřin po doznění prvního hitu je vyprodáno. Dorazil i Náčelník, dorazily Sestry z kanclu, co jsou pro ně i Pacino moc bordel, ale na sametovou romantiku se nalákat nechaly. Plácáme se po rameni, ruku líbám, zakroužím pánví, o holku vedle se smaží angláni.

„DILLINGER SUCKS!“
(šňup-šňup)
„But joke’s on me, ‘cause I like ‘em.“

Vystřílet hned zkraje hitovky Ice to Never z první a No Accusations z druhý desky chce koule a dneska se budou pohupovat. Steve A. si telecastera plete s mačetou a dotazy na Grega P., jestli mu nechybí zvěrstva s The Dillinger Escape Plan, jdou stranou, zvíře je v podzimu, stojanem od mikrofonu straší fotografy, pije drinky slečnám v první řadě a šije to s ním nehezky. Byl to vždycky krásnej chlap, jen první půli setu oslizlej, hraje si s hlasem a zpěvy sází jinam, nikdy vedle, snad šetří síly, snad zvuku chybí kousek k extázi. Zkouším tančit v paralýze, ale nejsem doma u plotny, chybí mi kuchyň, chybí mi osobní prostor a okamžitě splynu s jejím. Tisknu se mezi lopatky, roztéká se čas, krev se převaluje podbřiškem, houpeme se ploužákem The End Where We Start, moc nedýchám, protože tohle je poprvý za spoustu času, kdy se mi z něčeho SEXY nechce zvracet. Oddechuju zhluboka, v rytmu.

I feel your secret scream next to me.

Mrzí mě, že rozsekaný synťák v refrénu nejsilnější hymny neřeže, přeci jen se zvuk kdovíjak nepovedl, a sejmout mě oblíbená pecka, zbytek si odpustím. Jen další derivát Depeche Mode, co ale vzešel odjinud, ze špíny, co nesmývám, snad i proto druhá kytara pro jedinou skladbu, snad proto to celý bylo vlastně krásný, ale místama strašně tvrdý. Když první řada skáče v rytmu That Death Cannot Touch, když navzdory zdlouhavým skandovačkám chybí přídavek, když si den po koncertě vyzvednu z pošty limitku Infinite Games LP, divím se, odkud a proč jste sem všichni přišli.