Ivana Sváčková | Články / Reporty | 20.03.2016
Ručička seismografu kmitá, měříme desátý stupeň Richterovy škály. Epicentrum – Kabinet Múz v Brně. Slovo dne – noise. Itch My Ha Ha Ha přibíhá do cílové rovinky, čtvrtek přinesl debatu s šéfem londýnského labelu Mute Danielem Millerem, poté hlasité počínání kapel Vritti a OvO a pátek byl jako třešnička na dortu – Fléda představila již zmiňovaného Millera, Fiordmoss, HuJo a britské Cabaret Voltaire.
Příjemně zaplněným prostorem pulsuje digitálně-analogový souboj bratislavských Vritti. Novinkový projekt slovenských performerů Petera Kerekese a Slava Krekoviče jako nahodilý dronový guláš, vařený od oka a s velkým množstvím chilli. Ačkoli se snažím při popisu hudby omezovat přirovnání na přijatelné množství, v případě ryze improvizovaného setu Vritti si nemůžu pomoct – jako stovky rozehraných křišťálových lustrů, zrychlený záběr na mraveniště nebo zrnitá obrazovky televize. Absolutní hluková anarchie. Pedantsky se pokouším rozšifrovat nějaký řád, nějakou vnitřní strukturu, která je v záplavě zacyklených úderů zapsaná – je to ale spletité jako katakomby ve vlastní hlavě. Na pódiu se čaruje, chlapci si v naprosté koncentraci instinktivně vyhrnují rukávy, aby si je od toho krveprolití nezašpinili. Výrazně vrstvené tóny prosakují stěnami, překrývají se a vytlačují ty předchozí. Boj se blíží ke konci, výsledek nerozhodný, jen ty jsi z Vritti trochu v řiti.
OvO taky nepřišli vyprávět pohádky na dobrou noc. Co Nadja v únoru započali, italské psychedelické duo hřmotněji dokončilo. Po minutě je jasné, že kytary jsou mému srdci bližší než syntezátory – v případě OvO si představte ten nejvrzavější kytarový tón, skoro jako když brzdí vlak. Bicí Bruna Dorella se v rámci songu pohybují bezpečně, o výkyvy se stará zpěv Stefanie Pedretti. Kdyby měl poltergeist hlas, je to tento, vytažený až z podpatku Itálie. Lidem se to líbí, tanečky à la zombie a spokojené zavřené oči. Tedy až se nasytíte pohledu na stage - dredy až na zem, rajcovní podvazek čouhající z rozparku šatů, černá, bílá, červená a čáry přes obličej. Gradace těžko spočítat, má to šťávu a drive. Žádné polotovary, ale pěkně na drť. Prokazatelná živočišnost.
Itch My Ha Ha Ha: Vritti (sk), OvO (it)
17. 3. 2016, Kabinet Múz, Brno
foto © vrbaak
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.