Keb' Mo' ve zlatě a barokním štuku

Při pohledu na amerického bluesmana Kevina Moora, kterého ovšem uvidíte na plakátech pod jménem Keb' Mo', mu asi nebudete hádat třiašedesát let. Vlastním očím nevěříte ani naživo, chlápek vypadá totiž skvěle, stěží byste mu tipli čtyřicet. Třemi Grammy oceněný zpěvák a kytarista, žijící dnes v jednom z hlavních hudebních měst Nashvillu, se dostal na výsluní až se čtyřmi křížky na krku.

Vyrůstal na gospelech, od mládí exceloval na kytaru, přes bicí a basu v kalypso bandu se v sedmdesátých a osmdesátých letech dostal k bluesovým vedlejšákům. První sólovou desku s názvem Rainmaker vydal sice už roku 1980, žádný průlom ale neznamenala. Ten přišel až o čtrnáct let později, když začal používat přezdívku Keb' Mo'. Snad právě změna jména mu přinesla štěstí. Objevil se ve Scorseseho dokumentu The Blues, roku 1996 natočil album Just Like You s hosty jako Jackson Browne či Bonnie Raitt a na poličku postavil první Gramm(y)ofonek. A o dva roky později přibyla další soška za nahrávku Slow Down. Čtvrté The Door sice řady nerozšířilo, Keep It Simple z roku 2004 ale ano, opět v kategorii „soudobé blues“. V následujících letech se diskografie nafoukla o další čtyři tituly, mezi nimi také na Grammy nominované The Reflection. Do Prahy přivezl Keb' Mo' jen pár měsíců staré album Bluesamericana, aby v rámci koncertního cyklu Pražského hradu vystoupil v honosném Španělském sálu.

Když jen zvážíme, odkud blues vzešlo, nemohla být volba překvapivější. Pozlacené barokní lustry ostře kontrastovaly s ocelovou konstrukcí pódia, zvenčí dopadalo velkorysými okny světlo, udělat alespoň „nějakou“ atmosféru byl nadlidský úkol. Publikum si evidentně nevědělo rady s dresscodem, takže jste potkávali máničky v kraťasech, plesové róby, sandály i podpatky, z extrému do extrému. Nebudeme si nic namlouvat, když už se jde na taková místa, styl dřevorubec je jednoznačné faux pas. Přinejmenším rozpačitý výsledek, o zvuku raději nemluvě. Snad i pro čtyřčlennou kapelu to byl zážitek prazvláštní, už odpoledne sdílela fotky prázdného sálu na facebooku.

Vřelejší prostředí vykouzlila až hvězda večera a úsměv z tváře v podstatě nevymizel, když Keb' Mo' vtipkoval, ať už slovně nebo hudebně. Více jak devadesátiminutový set odstartoval skladbou Everything I Need z nahrávky Slow Down, v houpavých rytmech volně pokračovala Somebody Hurt You, politicky aktivní kytarista popíchnul kouskem Government Cheese, ve kterém slibuje, že první, co ráno udělá, bude nalezení řádné práce, zneklidnil The Worst Is Yet to Come a bez debaty si obtočil kolem prstu všechny ženy v sále vyznáním (You Don't Have To) Shave Yo'Legs s romantickým klavírním úvodem. Je vcelku jasné, proč je Keb' Mo' úspěšný. Má dar melodických hitovek, aniž by se utápěl v lacinosti, jeho výpovědi jsou uvěřitelné a nezpochybnitelně pohodové.

Spontánní potlesk se ozval u prvních tónů More Than One Way Home, nejzábavnější moment nastal s koncem, kdy se jednotliví hráči vypořádali vokálně každý dle svého gusta s refrénem písně The Door. Soul, R&B i téměř neumělé školní podání jednoznačně pobavilo. První koncert v Čechách si vysloužil i dva přídavky, She Just Want to Dance a City Boy, obojí z eponymní, dvacet let staré desky. Bicí Caseyho Wasnera, klávesy Michaela Hickse, baskytara a přehlídka Moorových kytar od akustiky přes elektriku po dobro vyšla ze zápasu se zvukovými vlastnostmi sálu se ctí. Pokud se sem Američani ještě vrátí, doufejme, že do vhodnějšího prostoru, kde se možná nebude odrážet zlato v zrcadlech a kde třeba pivo nepoteče proudem, blues i jeho fanoušci se tam ale budou cítit o něco svobodněji.