Keoni: Přimět lidi přemýšlet

V našich končinách ojedinělý elektronický zjev Keoni (Jan Nádraský) hledá inspiraci v sexu, Bohu, vesmíru a spojení s vyšší podstatou bytí. Texty, které se rozbíhají mimo vyjeté koleje, jdou ruku v ruce se směsí hudebních stylů, které se v každém tracku slévají v jednolitý nápaditý celek. Poslední album Vocation je po Discovery a Dope v pořadí třetí a Keoni v něm zkoumá hlavně účel bytí každého člověka, o němž všichni tak nějak vnitřně tušíme, ale jen někdo je ochoten svůj vnitřní hlas následovat. Cesta to totiž může být trnitá, vyžaduje značnou dávku odvahy a neméně práce. O tom, proč tupě nepřejímat takzvané pravdy a mnohém dalším jsem se s ním bavila u točené plzně, protože když se potkají dva rodilí Plzeňáci v Praze, kteří kreativně spolupracují, tak to ani snad nemůže být jinak.

Za svoji hudební dráhu jsi prošel různými formacemi, ať už to byla grungeově laděná kapela Smash of Garnet nebo později poprockový Universe of Discourse. Já osobně si tě z dob, kdy jsme ještě oba vyskytovali v Plzni pamatuji jako kluka s kytarou nebo za bicíma. Co tě před třemi lety přimělo skočit do vod čistě elektronické hudby?
Živé nástroje jsou poměrně omezené, a to jak zvukově, tak i umem toho člověka, který na ně hraje. Na klávesách je ten prostor mnohem větší a dokáže se tam nasimulovat milion nástrojů. Dneska už jsou v podstatě neomezené možnosti, takže kreativita umělce zažívá ráj. Vezmeš si syntíky, a přesně jak si to vymyslíš v hlavě, to zrealizuješ. Když máš kytaru, jsi omezená tím, že máš kytaru a nikdy z toho neuděláš saxofon.

Nebo pak musíš spolupracovat s větším množstvím muzikantů, kteří ovládají ty nástroje, které chceš použít.
Jo, to by mohlo být do budoucna, ale je to zase o financích. Teď budu hrát třeba s DJem, což není zas takový problém, ale samozřejmě by se mi líbilo v budoucnu hrát třeba s orchestrem.

Nedávno vyšlo tvoje třetí album Vocation, a to pod Money Vamps. Předchozí alba Discovery a Dope jsi vydával sám. Jaká je spolupráce s labelem?
Nevydávám to pod labelem, ale sám. S Money Vamps, který funguje hlavně ve Spojených státech a v Německu mám promo kontrakt. Obrovským způsobem mě posunuli, co se týče Instagramu nebo Spotify a práce na mojí identitě jako autora. Naučili mě, jak dělat sociální sítě a různé platformy a taky jak se v těch prostorech pohybovat a nenaletět. Konzultuju s nimi všechny nabídky, které dostávám na propagaci.

Tvoji hudbu vnímám z velké části skrze texty, které podněcují fantazii a nutí přemýšlet. Zároveň v nich vidím dvě zásadní roviny, jednu sexuálně živelnou, druhou filozofickou. Jaké poselství se Keoni snaží lidem skrze svou tvorbu předat?
Je absolutně evidentní, že rád šukám a z hlediska té filozofické stránky, se to pořád točí kolem toho, že v současném materiálním světě spiritualita není úplně běžná věc.

Spiritualitou myslíš co?
Myslím tím spojení s vyšší podstatou našeho bytí. Když si představíš vesmír, jeho komplikovanost a jeho úžasnou inteligenci, bylo by naivní si myslet, že něco tak omezeného jako jsou lidi, jsou středem vesmíru. Být omezený panáček, který si tady chodí někam do fabriky vydělat nějaké peníze. Jde mi o propojení s duchovnem a podstatou existence. Snažím se lidem předat moje osobní zkušenosti, které jim můžou v něčem pomoct. A není to otázka jenom hudby, ale i prezentace okolo. Lidi ztratili schopnost si ze sebe dělat prdel. Všichni se berou strašně vážně. Každý si jede na svém písku a hlubší spojení komunity lidí, kteří se mají navzájem rádi, mi tady chybí.

Jaké zkušenosti konkrétně předáváš?
Zpívám spousty věcí. Třeba Epiphany je o tom, že tady všichni chcípnem. Ale písnička je každá jiná a nejde o to, že bych říkal lidem, jak to bude. Je to o tom, aby se nad těmi věcmi zamysleli. To je umění. Písničky o sexu jsou celkem jednoduché, ale baví mě. U songů, které jsou univerzálního charakteru, se snažím, aby lidi přemýšleli, Nechci nikoho děsit, jen chci, aby si lidi uvědomili pestrost tohohle života a nezastávali názory jenom proto, že někde slyšeli, že je to tak správně. Svět, ve kterém žijeme, nám nabízí černou a bílou, my dobří, oni špatní, a to je absolutní zhovadilost. Neexistuje jedna pravda a jedna lež. Je to jen naše duální vnímání světa, ale svět takový není. A to může být jádro veškerých našich problémů, protože neumíme vnímat věci do hloubky a neumíme si vytvářet různé názory, který jsou mezi tou černou a bílou.

Jak ti vizuální stránka pomáhá přibližovat hudbu lidem?
Teď už je padesát procent mojí práce spravování Instagramu a dalších sociálních sítí. Udělat jeden kvalitní post trvá třeba hodinu. A trochu by měl člověk přemýšlet nad tím, jak to koncipovat. Určitě jsem se v tomhle směru posunul. Neříkám, že mě to úplně nebaví. Jsem exhibicionista, takže mám sebeprezentaci rád. Ale je to na úkor času, který bych strávil nad muzikou nebo nad čímkoliv jiným.

Jak ses dal dohromady s Money Vamps? Dělají přece hlavně hip hop.
Je to hip hop, americký, hodně oldschoolový a undergroundový. Jsou tam skvělí lidi. Nedělal jsem si iluze, že v České republice někoho oslovím. Tady je kultura postavená na úplně jiných základech než ta, co chci dělat já.

Buď konkrétnější.
Dobře, tady je nejoblíbenější kapela Kabát a lidi běžně poslouchají Michala Davida.

Je tady přece hromada jiné muziky než tyhle dva příklady.
Mám rád Ilustratospheru. Pražský výběr je moje modla z mládí a jsou to výjimeční lidi. A jinak mám rád ještě Annu K., má hezké texty, taky Hrůzu, to je skvělý textař a myslím, že je to dobrý člověk, mám z něj takový pocit. A Richarda Müllera mám taky rád. Kapitán Demo mě překvapil písničkou s Daliborem Jandou, která je postavená celá na klavíru. Udělat to tak, aby byla zábavná tři minuty, to je dobré. Burian je zručný. Southpaw jsou taky celkem dobří, ale pořád si říkám, proč kopírovat zahraniční styl a dělat ho hůř. A to nám jde v Čechách úplně nejlíp. Převzít něco zahraničního, udělat to hůř a  proslavit se tím. Nechci to tady zatracovat, je tu spousty talentovaných lidí, ale já jdu prostě jiným směrem. Chci se utkat se skutečnou konkurencí.

A taky to, co nabízím, nemůže podle mě dojít z nějakého důvodu v Čechách pochopení. Byl tady dlouho komunismus a určitým způsobem zdecimoval zdejší kulturu. Měli jsme výjimečné muzikanty, ať už to byl Smetana, Dvořák nebo Martinů. Nebo pak za první republiky swingy, kterýma jsme obohacovali světovou kulturu. I dneska máme výborné klasické umělce. Ale ta tradice bigbeatu je mi vzdálená. Já jsem na tom nevyrostl. Bráchové to sice pouštěli doma, ale mně se to už od malička moc nelíbilo. Radši jsem poslouchal, jak máma naklepává řízky, než E!E. Ale nic proti nim, my jsme s nimi párkrát hráli a jsou to fajn kluci. Jenom jdu jinou cestou a nejsem rozhodně sám. Třeba Mikolas Josef se vydal taky jinudy než českou scénou.

Keoni zatím funguje na internetových hudebních platformách a v prostředí sociálních sítí. Plánuješ také živá vystoupení?
No já jo. I když tady koncerty neplánuji, a to i z hlediska finančního. Komunikuju s DJ Frikym, psal jsem mu, jestli bysme nedali nějakou dvojku s ním nebo nějakým jeho známým po Německu a Money Vamps to aktuálně řeší. Já si dělám to svoje a uvidíme, co se z toho vyvrbí. V Německu totiž elektronická hudba fakt frčí. Düseldorf, Berlín, tam jsou scény pro tyhle umělce. Tady nic takového není.

Tvým snem je živit se jen hudbou. Daří se to?
Zatím víc investuju, než získávám zpátky. Abych žil čistě hudebním stylem, sex, drogy rock'n'roll, to už asi ne. Vydělávám si jako programátor.

A v ideálním světě by to bylo jak?
V ideálním světě si dávám beera s Jimem Morrisonem a pouštíme si k tomu Amy Winehouse. Programování nechci úplně opustit, je to fajn, jako když si jdeš pohrát s legem. Je to taková mentální rozcvička. Já mám dva póly, pól muzikanta, kde jsem víc utržený ze řetězu, popíjím, dávám si různé dobroty. A jako programátor jsem víc na uzdě. Zároveň bych ale programování dělal rád na vlastní noze.

Je limitované tím, že jsou to jedničky a nuly a je to lidský produkt. Maximálně můžeš vymyslet třeba pět různých řešení nějakého problému. Nikdy nebudeme mít umělou inteligenci, ačkoliv si lidi myslí, že jo. Pokud tedy nepovažuješ za umělou inteligenci ty algoritmy, kdy napíšeš do spořitelny a ona ti odpoví.
Hudba jako taková je základní božský princip a je nekonečná. Lidi si můžou spočítat akordy nebo tóny, ale vždycky ty kombinace mají přídech duchovna. Nedokážeš nikdy dosáhnout nepřeberného množství toho, co můžeš z hudby vytvořit. Když si k tomu sednu, tak si neřeknu, teď složím to a to. Ale pustím tam svojí náladu a mám nekonečno možností, jak se v ní vyrochnit. To je úplně jiný svět. Umění je bezedná studnice.