Kill the Dandies!: Godard, psychedelie & symbolika sekery

Čtvrtý díl seriálu o vizuální prezentaci české klubové scény, tentokrát s Hankem J. Manchinim, frontmanem garážových psychedeliků Kill the Dandies!. O zlatých šedesátých, filmovém vlivu, tajných společnostech 19. století, nahodilosti a ideálním designu, o harmonii mezi grafikou a architekturou. Rozšířenou verzi rozhovoru čtěte v novém čísle časopisu Full Moon.

Jak se ty a tvoje kapela stavíte k budování image? Do jaké míry přikládáte důležitost určité stylizovanosti na podiu a promofocení?
Odjakživa jsem vnímal hudbu i vizuálně, dokonce je to pro mě možná padesát procent účinku. Pro mě je to tak přirozený a jasný, že tomu u svých kapel a projektů žádnou vědomou důležitost nedávám.

Hudebně vycházíte z 60’s i 70’s. Je něco, co tě z té doby po vizuální stránce fascinuje dodnes?
Především, šedesátá léta jsou tím nejzajímavějším, co se po druhé světové válce událo jak v hudbě, tak módě i designu. Když se podíváš na vizuální styl dekády, je tam všechno velmi vkusný, harmonický a vyrovnaný, ale na druhou stranu je v tom i velká dávka odvahy experimentovat. To se týká i filmu, který mě ovlivňuje asi nejvíc. Je to období, kdy došlo k poslednímu opravdovému vzedmutí originality a ne náhodou jsou pak osmdesátky a léta následující spíš ve znamení postmoderny a historického opakování.

A šedesátky z pohledu grafika?
Mám rád tehdejší výraznou typografii a kolážový styl obalů. Za všechny můžu jmenovat geniální obal pro album Ikea a Tiny Turner s názvem Dynamite z roku 1963 nebo obálky legendárního jazzového labelu Blue Note. Na druhou stranu mě baví i poměrně minimalistická tvorba Petera Savilla pro značku Factory Records – třeba artwork pro alba New Order Movement nebo Low Life je opravdu skvělý.

Jaký význam má podle tebe dneska videoklip?
Když je klip víceméně autorský, tak jako i náš ke skladbě I Don’t Wanna Die, který jsme dělali s režisérem Michalem Nohejlem, je to o vyjádření pocitu tvůrce a dotvoření atmosféry k hudbě. Většinou člověk pozná, kdy se jedná o marketingový nástroj na podporu prodeje alba a kdy je naopak pevnou součástí artworku umělce. Mimochodem, jeden z nejlepších videoklipů, který jsem za poslední dobu viděl, je k písni Black Mold od Jon Spencer Blues Explosion. Ta levná hororová atmosféra rozkladu a hniloby je prostě fantastická. A jen na okraj, natočili to až pár let po našem klipu. (smích)

V knize Zde jsou psi mjí KTD! vynikající fotku od Adama Holého, na níž zaujímáte suverénní postoj a přes vás běží barvitá abstraktní projekce. Připomíná mi to experimentální koncerty raných Pink Floyd a Velvet Underground, kteří tyhle projekce zavedli.
Tenhle efekt jsme používali nejdřív na koncertech a pak nás napadlo i focení. Adam byl z toho nápadu nadšenej, on má stejně jako my rád určitou nahodilost a ledabylost. Efekt je mechanicko-optická záležitost, která nikdy neudělá stejnej moment svícení. Mám rád věci, o kterých nevíš, jak dopadnou, je to větší dobrodružství a zábava, než mít ve všem dopředu jasno. A podobnost se svícením psychedelie šedesátých let, na které narážíš, je nám přirozeně blízká.

Jako grafik stojíš za artworkem obou desek KTD!, oba obaly působí jako zmenšené verze plakátů k filmům, které žánrově balancují mezi retro thrillerem a hororem.
Ohledně první desky I Saw White Fields jsem se snažil o ořezání grafiky na minimum, jednoduchý úderný nápis a symbolika sekyry, která nás provází od začátku. Na druhé desce Those Who Hold the Flame jsem byl a stále vlastně jsem v zaujetí symboliky a estetiky spjaté s tajnými společnostmi, makabrózními snímky spiritistů z 19. století či s historickými obrázky chovanců psychiatrických léčeben. Věci, které v sobě mají jistý druh tajemství, podivnosti a znepokojivosti.

Ústřední duchařská fotka pro druhou desku vznikla jak?
Neuspořádaně a náhodně. Fotili jsme s Teres Bartůňkovou na klasický materiál, v temném sklepě s naprosto nedostačujícím osvětlením a nikdo nevěděl, co z toho vyleze. Do výsledných snímků nebylo zasahováno jedinou retuší nebo jinou úpravou.

Dá se v případě tvého studia Sandstudios mluvit o trademarku, z něhož často vycházíte?
Je to různý. Občas děláme věci, které nás musí uživit, a tudíž je nutný přistupovat na požadavky klientů a dělat kompromisy, pak se jedná o čistě komerční reference. Jinou kapitolou jsou třeba plakáty pro agenturu Scrape Sound. S klukama spolupracujeme už pěknou řádku let, prvním vizuálem, který jsem pro ně dělal, byl ke koncertu Micka Harveyho, což pro mě byla srdeční záležitost, a od té doby jsem dělal skoro všechny jejich koncertní vizuály. Kapelu znám někdy velmi dobře a přesně vím, jaký vyžaduje styl a atmosféru, takže mi je hned jasné, jaký použiju font a barvy. Jindy se musím prohrabat její historií, poslechnout nahrávky, zjistit, jaký má webovky a jak se prezentuje na veřejnosti.

Nějaké další srdcovky?
Radost byla tvořit plakáty pro Lydii Lunch a její projekt Big Sexy Noise, Swans, pak taky Butthole Surfers nebo Mudhoney – ti si dokonce vyžádali speciální edici plakátu pro své evropské turné.

Když procházím výběr prací Sandstudios, zdá se mi příznačné právě využití výrazné typografie ve spojení s jednoduchým grafickým motivem. Jak je pro tebe důležitá typografie v názvu kapely? Písmo v názvu KTD! zůstává v případě obou desek stejné – nebo se pletu?
Jasně, hra s písmem mě vážně baví. Miluju klasickou sazbu, její řád a čistotu. Když je sazba dobře udělaná, blíží se harmonii kvalitní architektury. Taky proto mám tak rád knihy a co se týče použitého fontu pro KTD!, ano, zatím je to stále stejný druh písma. Zvolil jsem tuhle robustní egyptienku proto, že mi přišla dostatečně retro a zároveň nadčasová, výrazná a úderná. Mám pocit, že se hodí skoro ke všemu a rychle se neokouká.