King Dude: světlonoš v zimním paláci

„Hele, myslíš, že dneska přišli lidi tak jako spíš náhodně?“ zaslechla jsem. Těžko říct. Pokud to tak ale bylo, nelze se obejít bez krátkého představení. Někdo má za to, že King Dude je barista. „Dostal demo Tonight’s Special Death, které nejdříve vyšlo na americkém a pak italském labelu. Myslel si, že jsem pomatený Ital, co o okultismu nic neví. Pak zjistil, že jsem ze Seattlu, tak si začal myslet, že jsem barista.“ Občas přezdívaný „Johnny Cash divných a zatracených“ je King Dude tím, kdo do temné folkové hudby zahákl popové háčky. Jeho hudba smrdí starou Amerikou, na kterou navlékl černou vlečku, před níž se rozprostírají apokalyptické vize.

Ještě pořád se na začátku reportů popisují exteriéry klubů, do kterých se už několik let běžně chodí? Colloredo-Mansfeldský palác se vedle marseillských kavárniček, dánských squatů a všelijakých hudebních klubů vyjímá stejně jako obří alchymistický znak pro síru (v okultismu označován jako Leviatanův kříž) vedle barokních andělíčků. Mezi sírou a měsícem stála po celou dobu koncertu žena s pletencem ve vlasech na (patrně) slovanský způsob. „Jsem na to zvědavej, prostor tomu dá hodně,“ povídali si dva metalisti s Mjölnirem (čti mňau mňau) kolem krku. King Dude zase řekl: „Tady, tyvole, točili Amadea, věřili byste tomu, sakra? Tyvole, viděli jste ten film vůbec?“ King Dude zpívá písně spirituálního prozření, které se, posilněn whisky, snaží prokládat vtipy a kontaktem s publikem. Ačkoli večer nekazili nevychovaní hulváti jako den předtím ve Vídni, publikum bylo vlažnější, jako svěcená voda v zimě. Když začala hrát „sbližovací“ Lucifer’s the Light of the World, jejíž refrén zná každý, kdo poslouchá King Dudea, reakce lidí mi připomněly hodiny hudební výchovy, kdy nikdo nechtěl zpívat, i když jsme si mohli vybrat co. Na klukovi pár řad přede mnou bylo vidět, že zpívat fakt chtěl, ale brzo mu poklesl hlas. To když si uvědomil, že kromě sebe nikoho kolem neslyší. Nevím, jestli to tak dopadlo kvůli tomu, že to bylo v Praze, nebo jestli přítomní zpívají a souloží zásadně se zhasnutými světly, nebo to bylo hromadné vyjádření nesouhlasu s Dudeovým luciferiánstvím, nicméně to ovlivnilo další vývoj koncertu.

„Sakra, proč se tak stydíte? Vidím tady samý krásný lidi, nemáte se proč stydět. Vážně, nerozumím tomu. Buďte divný, buďte svý, nadšený. Užijte si to.“ Ačkoli sál byl poměrně zaplněný, moc si s ním nepokecal a dál hrál a vyprávěl poslušnému obecenstvu. Dvou odpovědí, které se neomezovaly na bezobsažné „yeah!“, se ale přece jen dočkal, to když se ptal, jakou chceme slyšet a kdo se chce napít whisky.

Říká se, že King Dude dokáže zachovat přátelskou komorní atmosféru i před takovým publikem, jaké bylo na Roadburnu, že i tam působí jako strejda, co popíjí, hraje na kytaru a vypráví vtipy. To se mu povedlo, zahrál ještě na klávesy dvě skladby z poslední desky Fear v upraveném provedení, ale pak už se nevrátil. Proč taky.