Neobyčejný komiks vol. 2: Weathercraft versus Asterios Polyp

JIM WOODRING: WEATHERCRAFT

O komiksu obvykle tvrdíme, že ho čteme. Vnímáme vizuální stránku, vnímáme znaky a skládáme z nich slova a ze slov věty a věty chápeme jako součásti literárně-vizuálního umění, jímž komiks je. Samostatná veličina. Film není komiks. Hudba není komiks. Ano, komiks se může pohybovat – 3D komiks, kapka LSD, spánková deprivace nebo meditace udělají své. A ano, komiks můžete slyšet (stačí si přečíst Phonogram od Jamie McKelvie a Kieron Gillen nebo Final Crisis Granta Morrisona, J. G. Jonese, Douga Mankheho a několika dalších kreslířů). Ale komiks je stále svébytné, samostatné médium, jehož samostatnost tkví i v otevřené inspiraci jinými druhy umění. Nebát se experimentovat, nebát se využívat cokoliv přijde pod ruku... Nebát se.

Manhog se bojí. Svět se s ním nemazlí – podvody, vraždy a lži, Mužopras (funguje překlad, funguje?) využívá příležitost obohatit se, kdykoliv se mu naskytne. Nažrat se a schovat v díře, schovat se někde v teple a čekat na další oběť. Enter Karma, univerzum, dosaď si dle svého vyznání, pokud se považuješ za agnostika/agnostičku, shovívavě se usměj a začni číst další větu TEĎ.

O komiksu obvykle tvrdíme, že ho čteme. Manhog schytává ránu za ranou, pečlivě zanesen do grafické novely, jejíž začátek působí jako Alejandro Jodorowsky píšící bezeslovný snuff film. Upilovat ocas tupou lžící. O komiksu obvykle tvrdíme...

...Weathercraft se nečte, Weathercraft se žije. Když jsem ho poprvé otevřel (můj první Jim Woodring, pevná vazba, kvalitní papír, perfektní vůně lepidla mě odnáší zpět do dětství v Londýně – Fantagraphics odvedli tradičně skvělou práci), vědel jsem jen tolik, kolik jsem řekl vám – snuff, peklo, psychedelie. Okolo třicáté strany jsem si uvědomil, že možná začnu brečet. Naposledy jsem brečel u Snow Angels Davida Gordona Greena (dva roky dozadu), protože mi nadělil pořádný psychoteror. Pláču málokdy (Inland Empire), ale tohle... proč? Proč tolik utrpení? Vidím, že Mužopras se chová jako hovado, ale proč musí tak trpět? Zaslouží si to? Zaslouží si někdo vůbec trpět? Zaslouží si vrah trpět, protože je vrah? A pokud ano, proč? Kdo řekl ano? Kdo je ten hlas v tobě, který řekl ano? A pokud neřekl ano, co řekl? Kdo je ten hlas uvnitř? Čtyřicátá strana. Holy Moll-Mountain, slyším ozvěnu dechu!

Jsem jedno s Manhogem. Linka mého tvůrce vibruje vzduchem. Mám něco v puse a nechce to ven. Existuje štěstí? Nacházím župan. Žába tančí. Kočka porodila prase. Spirála. Mám na sobě župan a je čas jít plavat, pod vodou něco je. Je, něco je. Má to krásné oči, ale když mě to obejme, neudusí mě to? Den se mění v noc se mění v den, je čas něco změnit.

Ti dva bezejmenní manipulují se silami Unifaktoru – krása z chaosu! A cykly.

DAVID MAZZUCCHELLI: ASTERIOS POLYP

Asterios Polyp je modernistická grafická novela, oscilující mezi satirickou komedií a pojednáním o estetice. Její autor David Mazzucchelli se zřetelně zhlédnul ve struktuře Homérovy Odyssey a vytvořil bravurní umělecké dílo, jenž využívá styl jako obsah a obsah jako styl. Asterios Polyp, architekt, který nikdy nic nepostavil, trpí porozvodovou depresí. Po něčekaném zpopelnění svého bytu se vydává na cestu, která mu dá šanci proměnit svůj život. Cestu, díky které možná neskončí naložený v laciném chlastu a špinavých hadrech.

Asterios Polyp je cestovním deníkem z bahna každodenní úzkosti. Nebojí se ukázat hlavní postavu jako člověka, který místo lásky a empatie rozdává jen chlad a sebestřednost, ale zároveň ho neshazuje na úroveň kýčovitého antihrdiny. Asteriův egocentrismus je místy úsměvný a jindy hrubý – připomíná hluboko zasuté dualistické myšlení, které se odráží i ve formě, v jaké je zpodobněna Asteriova hlava: dvě totožné, uprostřed oddělené části jako by urputně chtěly, ale nemohly srůst (metafora pokusu o holistické přiblížení?).

Využití tvarů a tří primárních barev – purpurové, azurové a žluté – je pečlivě promyšleným tahem a přidávají knize na vyzrálosti. Barva jako symbol doby nebo stavu vědomí se mísí s pečlivě zvolenými kresebními styly: každá postava je stvořena stylem, vystihujícím její charakter s výraznou výpovědní hodnotou. Asteriova omezenost a tendence přehlížet druhé je symbolizována jeho extrémně zúženým pohledem, jeho strohost se odráží v ostrých úhlech vlastního těla. Asteriova žena Hana je proti tomu zosobněním jemného, pečlivě štíhlého zakulacení, jež jde ruku v ruce s její empatickou povahou. Nejkrásnější a až transcendentální momenty nastávají při promísení tvarů a barev, k nimž dochází v pozdějších částech knihy. Formálně hravé, delikátně promyšlené scény protínání životních drah vytvářejí esteticky brilantní a emotivně vyzrálé ohňostroje pocitů a myšlenek.

Scénář Asteria Polypa mnohdy připomíná vrcholná díla Woodyho Allena. Mazzucchelli se nebojí nechat své postavy konverzovat o umění, náboženství, architektuře a spiritualitě a zároveň je ponechává živými, fascinujícími charaktery. Vtipná, moudrá žena Asteriova nového zaměstnavatele ostře kontrastuje s novým šéfem Asteriovy ženy, newyorským slizkým rádobyumělcem; podobně je Asteriova přehlíživost vyvažována Haninou vnímavostí. Číst Asteria Polypa je unikátní zážitek – Mazzucchelli vědomě zanechává stopy, které nabírají nových významů s každým dalším čtením, a připravuje tak čtenářům hru, která může být jak frustrující, tak zábavná; bod zlomu dlí ve čtenářově ochotě používat mozek. Autorská sebejistota, evidentní v celém díle, se silně odráží ve schopnosti shodit intelektuální okamžik použítím ironie nebo absurdna.

David Mazzucchelli odmítá cokoliv vysvětlovat či se vůbec o svém díle bavit a nechává jej mluvit samo za sebe. Jeho pouť, která začala dnes opěvovanými komiksy jako Batman: Year One nebo Daredevil: Born Again (oba napsány Frankem Millerem), ho neomylně zavedla do ateliéru výsostných komiksových inovátorů, jakými jsou například Will Eisner, Jim Steranko, Jack Kirby nebo zmíněný Miller. Zenová jednoduchost, které Asterios Polyp dosahuje, formuje mnohovrstevný zážitek, nabývající nové formy s každým dalším pohledem.