Komiks za louží: Vidláci (Southern Bastards)

Co čtyři čísla, to jedna více méně uzavřená kapitola z existence zapadlého městečka kdesi v Alabamě. Jason Aaron ukazuje pravou tvář jihu Ameriky, pomalu vrství flashbacky hlavních postav a jde až na dřeň. Motivace, výchova, fotbal, Vietnam. Žádná okolnost formující důležité vlastnosti té či oné hlavní postavy neunikne čtenářovu oku. Postavy mají co říct a verbální bitvy jsou prorostlé slangem a pokřivenou mluvou. Atmosféra připomíná texaskou kriminálku Zabiják Joe (2011) Williama Friedkina. Aaron začal na český trh pronikat indiánskou peckou Skalpy (která je všechno možné, jen ne poctou Mayovkám) a jižanské bastardy lze brát jako určité navázání na předchozí tvorbu. Odvrácená strana Ameriky, která nikoho nezajímá, ale přesto tu pořád je. Minulost, na kterou se pokrytečtí kravaťáci úporně snaží zapomenout, protože je evoluce z bahna vytáhla teprve nedávno.

Úvodní kousek slouží jako můstek představující prostředí Alabamy, Craw Country. Starý Earle Tubb se vrací do rodného městečka vyklidit dům po otci… Tři dny. Plánuje zůstat tři dny. Proč by zůstával déle? Od té doby, co šerif „Velký Bert” Tubb zemřel, se věci změnily. Jižani Spojených států Amerických jsou národem v národu. Obyvatelé jsou slušní jen do té míry, do jaké jim z toho může něco kápnout. Je v nich syrovost, neotesaná duše vidláka. Pod každým pultem je brokovnice. Fotbal (ten pravý AMERICKÝ fotbal, ne čutaná) je pro ně náboženstvím. Po více než čtyřiceti letech mimo se Earle vrací domů, aby našel strom rostoucí na hrobě svého otce a známého, který je v průšvihu. Odjel, protože to tam nenáviděl. Vrací se, aby si připomněl proč.

Druhý příběh je o chlapci, který chtěl hrát fotbal. Víc než cokoliv jiného, ale moc mu to nešlo. Aaron vzal nejzajímavější postavu - Coache Bosse - a skrze vhledy do minulosti (krvavě červené jako krev, která se mísí s potem při každém tréninku) se snaží vysvětlit jeho pohled na věc. Humanizace Bosse je téměř neuvěřitelná a ukazuje kvalitu Aaronova psaní, pro kterého jsou postavy to nejdůležitější. Potřebuje, abyste ho pochopili, a nedělá to lacině. Klasická psychologická pouť o tom, proč se člověk stane padouchem (?) je ještě obohacena o vliv prostředí na probíhající okolnosti. Najdeme tu 120 dnů Sodomy mezi slepicemi i variaci na Sandlerova Vodonoše. Až na to, že takové variování není vtipné ani nechutné. V takovém prostředí jde o normu a trest za sebemenší odklon je neúměrný. Zatím. Poslední číslo je stále ještě v tiskárně.

Když dílo odráží skutečnost tak přesvědčivě, že z toho mrazí, když postavy ožívají a mění se z načrtnutých obrysů v lidi, které poznáváte, máte v rukách skutečný poklad. Lidé lžou a nahou pravdu o nich tak nacházíme ve fikci, napsané rukou pozorovatelů uvědomujících si, že se můžeme z vlastních chyb poučit už jen skrze příběhy. Ať jde o držitele Pulitzerovy ceny, jako je Cormac McCarthy, nebo komiksové scenáristy jako Jason Aaron. Síla „jižanské” literatury je v ošklivé pravdě o bytí. O bytí před degenerující slupkou civilizace. V archetypálních historkách ze života, který připomíná závod, kde je spravedlnost nebo píle ušlapaná do země těsně před cílovou páskou. Hledáte příběh bez naděje, kde všechno končí špatně? Southern Bastards tuhle škatulku naplňují dokonale. Latourova subtilní kresba k příběhu dokonale padne, je plná detailů, které dotváří prostředí, a v nejsilnějších momentech neváhá použít obrovské, téměř kubistické mapy událostí, míchající minulost i přítomnost. Říká se, že vydavatelství Image je nové Vertigo. Nemají pravdu, jejich komiksy mohou být ještě lepší.