Jan Starý | Články / Reporty | 06.11.2023
Label Erased Tapes je známý především jako domov největších jmen neoklasické hudby a historicky měl blízko k alternativní elektronice. Tyto proudy měly na jeho přehlídce v Paláci Akropolis po jednom zástupci, za mnohem pozoruhodnější ovšem považuji jméno třetí, které sice do stylu vydavatelství povšechně zapadá, ale jasným škatulkám se vyhýbá. Když vydala japonská zpěvačka Hatis Noit nahrávku Illogical Dance (2018), bylo to zjevení, které si bralo to nejlepší z přístupnější současné kompozice a experimentální elektroniky. A ačkoli loňská Aura tuto laťku nepřekonala, měl být její český debut skutečnou událostí.
Violoncellistka Anne Müller, která večer otvírala, především precizně naplňovala standardy určitého stylu. Kontrapunkt smyček a živého hraní vytvářel nekonfliktní, byť místy dramatické melodie vybízející publikum k zasněnému pohupování. U hudby, která takto komunikuje jemné emoce a nedere se o plnou pozornost, se nedá nezmínit ona otřepaná filmovost, určitý výsek postglassovské vážné hudby se zkrátka takto zažil. Z mustru čitelného, efektivního pop minimalismu vystupoval jen nejistý zpěv – a to nebylo na škodu.
Jakkoli nešlo o překvapivé vystoupení, do daného kontextu zapadlo, což pro závěrečný set Rival Consoles neplatilo. Na dvě subtilní hudebnice navázala velkolepá masa synťáků, která se rychle přelila do rovného basového tepání. Byl to šok dramaturgický i kulturní. Velkolepé devadesátkové melodie, které dnes progresivní producenti dekonstruují či rekontextualizují, tu zněly zcela nereflektovaně, rytmy, byť i hravější, nenabízely komplexnost ani onu uhrančivost minimalu. Dojmu navíc nepřidávala podivná zvuková zastřenost, která by se v některém z pražských tanečních klubů takřka určitě nevyskytla.
A co Hatis Noit? Dalo by se to shrnout jako důstojná krása. Vokalistka v bílých šatech precizně interpretovala skladby z alba Aura a mimoděk přitom procházela pěvecké tradice různých epoch a světadílů, od gregoriánského chorálu přes gagaku a postminimalismus Meredith Monk po bulharské zpěvy a snad i indické a indiánské melodie, vždy s naprostou suverenitou. Ačkoli se většinou držela ve středech a vyšších středech, některé hlasové kreace blízké hrdelním zpěvům ohromovaly.
Přesto zůstal dojem o krok před vytržením. Hatis Noit volila puristický přístup, kdy veškeré zvuky vznikaly přímo na pódiu a jediným přidaným nástrojem byl looper. Například hlučné výdechy, které neměly daleko k beatboxu, nekonvenčně a vkusně zahušťovaly zvuk, ale nedokázaly překonat dojem, že by se toho mělo dít o něco víc, že je zvuk jaksi usedlý. Jako by si Hatis Noit ze všech vlivů na posledním albu vzala nejvíc z rozvážných lidových temp Le Mystère des Voix Bulgares.
Zároveň s tím se logicky nabízelo srovnání s Lisou Gerrard, která občas dokáže jen zvukem svého hlasu poslat do kolen, a podobně se až příliš připomínal vliv zmíněné Monk. Byl to mimořádný koncert – jenže u hudebnice, od které jsem po Illogical Dance čekal revoluci, spíš potvrdil, že se od zvukové rozmanitosti, kterou umožňovaly výraznější elektronické manipulace, odklonila k rozmanitosti performativní – takové, kterou lze „čistě“ reprodukovat na pódiu. Je to legitimní přístup, ale já doufal, že Hatis Noit posune dál odkaz jak Meredith Monk, tak Holly Herndon, když pro koncept opustila své kyborgské hymny. Kdo ví, kdy se někdo tak nadaný objeví.
Erased Tapes Showcase: Rival Consoles + Hatis Noit + Anne Müller
3. 11. 2023 Palác Akropolis, Praha
foto © Romana Kovacs
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.