Krev není voda aneb od Cop Shoot Cop ke zlaté hodince Firewater

S kořalkou je to tak – někdo na ni má, někdo ne. V tomhle případě výjimečně nejde o peníze, ale o postoj. Ustát ohnivou vodu něco stojí a někdy se ta daň platí až zpětně. Ale platí se vždycky. Jenže za ty rozšířené obzory to stojí, navíc je v ní skrytá pravda mnohem častěji než ve víně. Kořala zkosila mnohé jedince i národy, ale mnozí díky ní překročili horizont. Hned několikrát třeba Tod Ashley, leader kapely Firewater, která si tuhle žhnoucí tekutinu vetkla rovnou do názvu. Na dnešní scéně není mnoho kapel, které to mohou beze studu udělat.

Hudba Firewater má sice pořádné grády, ale nemusíte se bát, že by vám za ně někdo sebral body. Těžko si představit vhodnější název pro kapelu, která v sobě míchá snad všechny chutě, které si dokážete představit. Někdy pálí jako žitná, jindy hladí jako koňak, občas hází jako mezcal, chvílemi přibíjí k podlaze jako tequila. Firewater jsou všechno a nic, daleko barevnější než spřízněné spolky z newyorského hudebního ghetta jako Gogol Bordello nebo Balkan Beat Box, daleko elegantnější a upřímnější. Nikdy ale nebudou tak slavní, nikdy na ně nebudou chodit davy. Podobně jako na Botaniku, další z hoodu, kterou tady ve Full Moonu máme jako dost rádi (Paul Wallfish hraje hned na několika albech Firewater). Někomu sláva prostě nepřísluší, ale co na tom, když to tak parádně chutná?

New York City, 1990. Vychází první album skupiny Cop Shoot Cop, kterou založil Tod A a bubeník Phil Puleo (dnes hraje se znovuobnovenými Swans). Divoký industrialní noise s chytrými a přesně mířenými texty útočí přímo na komoru, předzvěst crossoverových časů. Chemický zvuk, metalové riffy a výrazný Todův zpěv tlačí Cop Shoot Cop nahoru, stali se suverénní jistotou a druhdy oblíbený pořad MTV Headbangers Ball z nich udělal téměř hvězdy. Téměř. Druhé album White Noise následovalo rok po debutu a smlouva s major labelem na sebe taky nenechala dlouho čekat. Překvapení? Tehdy to tak chodilo, agenti majors vymetali špinavé punkové kluby a další Nirvanu a Pearl Jam hledali mezi nezávislou svoločí. Cop Shoot Cop vydali na Interscope ještě dvě alba (vynikající Ask Question Later a labutí píseň v roce 1994, Release), ale krátce poté byl konec. Přístup firmy byl pro Toda A velkým zklamáním, i po letech mluvil dokonce o podvodu (kolikrát jsme to už slyšeli, že?). Přestože chtěl zbytek skupiny pokračovat, pro něj to byla uzavřená věc. Připravované album už nevyšlo, i když label ho chtěl vydat i přes jednoznačný odpor autora. Policajt byl zastřelen definitivně.

Deziluze byla obrovská a Tod A coby koumavý a citlivý tvor procházel depresivním obdobím, dlouhé měsíce se zavíral ve svém brooklynském bytě. Tam někde se narodili Firewater, možná povstali z oparu laciných kořalek, odkud jinud by se mohla zjevit idea punkové kapely s cikánskými a klezmer arabeskami. Možná za to mohla jedna z pověstných balkánsko-ruských diskoték Eugena Hütze, možná newyorská multi-kulti atmosféra, každopádně už od prvního alba Get Off the Cross, We Need the Wood For the Fire... (to je ale titul, co říkáte?) přišli Firewater s nabušeným mixem všeho možného od post punku po indickou bhangru a kritikům se zatočila hlava. V roce 1996 skutečně nebylo běžné, že by se rocková kapela naprosto přirozeně pohybovala ve vodách world music. Firewater se od začátku nehodlali nijak omezovat, když to posloužilo songu, sáhli kamkoliv. Jidish žestě, slavné indické dholy, ruská dumka, francouzský šanson, mississippi blues, latina, salsa, tex-mex banda – nic jim nebylo svaté. A nic jim nebylo dost dobré. Od každého trochu, okořenit špetkou jazzy lounge music a prohnat turbínou post punkových rytmů. Krev není voda.

Není divu, že tehdy (a vlastně dodnes) nikdo moc nevěděl, co si s nimi počít. Tod A ale po čerstvé a bolavé zkušenosti s arogantní represí major labelu nehodlal cokoli řešit. Když je to upřímné, čisté a funguje to, proč se zabývat žánry. Inspirace přece přicházejí odevšad. Ve žhavém newyorském podhoubí pulsovalo tolik zdrojů, tuny příběhů a historek, stačilo jen natáhnout ruku (nebo ucho). Tod A možná jako jeden z prvních pochopil, že se může hudbou dostat kamkoliv. A díky své další vášni, cestování, najednou objevoval další a další končiny a místa, která ho inspirovala, nabíjela a směrovala. Pohled na dnešní velerozmanitou hudební scénu mu dává za pravdu. Fúze na fúzi, world music rytmy v různém podání jasně určují zvuk indie kapel, ostatně kde by byly dnešní hvězdičky typu Beirut, A Hawk and a Hacksaw, Vampire Veekend a mnozí další bez Todových vpádů na „místa, kde jsou lvi“.

Navíc pro svá solitérská dobrodružství dokázal získat mnohé další. Když se dnes podíváme na první sestavu Firewater, která nahrála zmiňovaný debut, objevíme třeba Duane Denisona z Jesus Lizard, členy Soul Coughing nebo Elysian Fields. Todova otevřenost, talent a přirozená schopnost napsat opravdu hitovou rockovou píseň lákala stále více lidí. Během let pulsovala sestava Firewater stejně jako jejich hudba, každé album je nahrané v jiné sestavě, koncertní line-up měnili snad obden, mnozí si díky účinkování v Todově potulném cirkuse našli teplé místečko v daleko slavnějších spolcích. Dalším rysem Toda A je jeho neposednost a touha po otevřených obzorech, která ho nutí k neustálému pohybu. Každé ze šesti alb Firewater je přes osobitý rukopis a jeho výrazný vokál jiné. Výrazní spolupracovníci odcházejí a přicházejí, Tod A coby multistylový chameleon při každé změně pookřeje a vybarví se.

Kdyby snad chtěl a byl schopen se věnovat kariéře, udržel si některé výrazné tváře (a měl třeba i špetku štěstí jako Gogol Bordello), tak z Firewater mohli být opravdové hvězdy. Jenže to by znamenalo popření základních principů, se kterými se do ohnivé vody ponořil, ta neukotvenost, variabilita a lákavé podivínské charisma solitéra by byly úplně pryč. Tod A je daleko radši stranou, svobodný a spokojený, než aby se znova nechal vklínit do soukolí showbizu. Eugena Hütze baví producírovat se v tričku s Krtečkem mezi celebritami, Tod A si něčím podobným prošel v MTV časech – a řekl si dost. Po natočení The Man on the Burning Tightrope, možná vůbec nejsilnějšího alba Firewater, ta možnost určitě byla. Fantastická koncertní kapela (se dvěma členy Gogol Bordello v sestavě) se skvělou deskou v zádech mohla dobýt svět. Tehdy už byla šance dostat se na vrchol s hyperžánrovým propletencem, ovlivněným kabaretem víc než kdy dříve (Tom Waits vykoukl zpoza rohu). Ďábelským smíchem uvozený hit Dark Days Indeed by vrcholné rádiové rotace musel zákonitě srovnat se zemí. Ale ne, Tod A si užil skvělou kapelu, výrazné období završil nádhernou kolekcí coverů Songs We Should Have Written a totálně vysátý zmizel, na tři roky jen s pár svršky a laptopem, někde mezi Středovýchodem, Indií a Kibutzem. Detaily hledejte na zábavném blogu Postcards from the other side of the world (http://postcards.blogs.com).

Z textu, který jste dočetli až sem, by se mohlo zdát, že Tod A je další z řádky bývalých rockerů, které už omrzela elektrická kytara a zhlédli se v šamanských tancích s rumba koulemi v rukou a hippie bordelem kolem krku. Tak to pardon! Jedenáctka coverů většinou důvěrně známých songů obsahuje klasiky typu Hey Bulldog (The Beatles), Some Velvet Morning (Lee Hazlewood) nebo výtečnou verzi Folsom Prison Blues od Muže v černém. Stoneovská Paint It Black také stojí za zmínku. Už originál obsahuje tóny sitaru, v době natáčení původní verze velmi populárního nástroje, ale Firewater z ní udělali dubově psychedelickou mantru, kde sitár zní jako cirkulárka. Zapomeňte na batiku, tohle je plnokrevná sbírka plná toho nejlepšího rock'n'rollového odkazu, jen Firewater ji zpracovali po svém. Krev není voda.

Putování Toda A po druhé straně světa provázela kromě vytrvalého blogování, fotografování a bizarních zážitků také mnohá nahrávání s lokálními muzikanty. Tato session se později stala základem alba The Golden Hour, se kterým se Firewater po čtyřech letech v roce 2008 vrátili. Opět výrazná kolekce, tentokrát možná daleko více world než kdy dříve, což ale hitovosti a opravdovosti Todových skladeb nijak neubralo. The Golden Hour je rozvolněné víc než předešlá alba Firewater, skladby jsou ovlivněné zážitky z cest, zadumanější a snad i komplikovanější. Do popředí se dostávají dubové rytmy, výrazná indická rytmika ve spojení s rockovým napětím funguje skvěle. This Is My Life, Electric City, Feels Like End of the World chytnou napoprvé, ostatní se dostanou pod kůži pomaleji. Ale uvíznou napořád.