La-la-la aneb Alt-J

Alt-J jsou naživo trochu risk, říkali to jak kamarádi, tak klávesista anglického tria Gus Unger-Hamilton. Loni v dubnu mi vysvětloval, že předvést výkon jako ze studia je technicky nemožné, a tak se divákům snaží nabídnout jiný pohled na známé skladby. Úplně mě to nepřesvědčilo, není nad vlastní zkušenost.

Kodaňské Forum vyprodané nebylo, takže technicky to asi šlo zvládnout lépe, chuť na kilometrovou frontu do šatny mě přešla po dvou minutách. O předskokance Marice Hackman mi Unger-Hamilton básnil už loni, alt-J si ji ke spolupráci vybrali na dvou albech. Její poslední deska I’m Not Your Man mi hrála dokola poslední týden - perfektní parťák do posilovny, pokud se nechcete předřít. Zvukař během druhé skladby narychlo zaplátoval audio a od My Lover Cindy jsme slyšeli i vokál. I když ona i ta instrumentální část stála za to, naživo se totiž o žádnou oddechovku nejednalo. Marika s kapelou spustila rockovou smršť, která si v nejdynamičtějších pasážích nezadala s Queens of the Stone Age. Nevím, kde se to v ní bralo, ale konečně jsem hype kolem jejího jména pochopil. Set uzavřela novinkou Good Intentions, během které se sice schylovalo na nudnou písničku u táboráku, ale kytarové sólo na závěr si vysloužilo potlesk podobný tomu, který přivítal hlavní hvězdy večera.

Trojice nerdů z Leedsu sebevědomě nastoupila na místa a spustila singlem Deadcrush. Čekal jsem, že mě basová vlna odhodí do poslední řady, uším se ale dostalo “pouze” sytého, vyváženého zvuku. Psychedelické prvky, které Alt-J nenápadně vkládají do téměř každé skladby, naživo vynikly díky ohromující vizualizaci a publikum bylo jako omráčené. Žádné pokřikování mezi skladbami, žádné bizarní taneční kreace, a když jsme byli vyzvání ke zpěvu, polovina sálu zapomněla slova. Jako v transu jsem sledoval bubeníka Thoma Greena, který sice nepředvádí takové šílenosti jako maséři ze Snarky Puppy, ale ve vodách indie rocku šlo o pozoruhodný výkon. K tomu v každé druhé skladbě “la-la-la” v podání Ungera-Hamiltona a Joea Newmana, aby si všichni připomněli, proč se právě tato trojice stala modlou hipsterů po celém světě.

Mainstreamový hit Tesselate střídaly náznaky romance v Matildě a nebeské brány jako by byly na dosah během Pleader. Alt-J měli diváky v hrsti, perfektně moderovali náladu v publiku a gradovali s nejznámější skladbou Breezeblocks. Na pódium přes zeď mobilů nebylo téměř vidět, ohranost je symptomem popularity.

Obavy před koncertem byly zbytečné, anglické trio přišlo na způsob, jak zážitek z alba přenést do živáku a přidat k tomu něco navíc. Z Kodaně jsem odjížděl v hypnóze, ze které jsem se probíral ještě pár dní - jejich soundtrackem bylo nejprofláknutější “la-la-la” na světě.