Laboratoř jazzu humorného i dojemného (Jazz Goes to Town)

Po loňské zkušenosti se nijak nepřipravuju, jen si přečtu anotace ve festivalovém průvodci. Více je zbytečné.

On by se taky jeden připravil o překvapení, kterých bývá na Jazz Goes to Town nemálo. Už vloni jsem se naučil jedno: Neposuzovat, jestli je tohle jazz a tohle už něco jiného. Žánrové úvahy byly na úvodním večeru přehlídky ve studiu hradecké Besedy zbytečné. Tentokrát to jazz nepochybně byl, navíc v poměrně čisté formě. Jen příjemně okořeněný svěžími nápady.

Trio Slavík/Novák/Dorůžka přivezlo do Hradce Králové program zbrusu nový, složený z materiálu dosud nenatočeného - a tudíž ani dramaturgové neměli možnost slyšet, o co vlastně půjde. Naštěstí muzikantské osobnosti jsou to spolehlivé, zkušené a vysoce kreativní, takže nezklamaly. Mluvily o inspiraci běžnými radostmi či zdánlivými malichernostmi, vtipné to bylo i hudebně, mělo to šťávu a nebylo to pouze prostou ilustrací výše zmíněného. Úvodní obraz vetknutý do titulu uváděné skladby byl jen výchozím bodem, který prodělal nejednu proměnu, nejednu variaci. Živé, nadmíru živé.

To sextet trumpetistky Štěpánky Balcarové přijel s repertoárem známým a vydaným na desce Life and Happiness of Julian Tuwim. Zhudebněné básně polského básníka tu našly adekvátní hudební odraz (klavír, trubka, saxofony/klarinet, flétny, bicí, kontrabas) a hlavně ve zpěvu Małgorzaty Hutek. Ona byla nosným melodickým prvkem, v jejím zpěvu se mísily až folklórně pojaté vokální linky s momenty, kdy se hlas měnil v další hudební nástroj skvěle doplňující ústřední dechovou sekci (Balcarová – Luboš Soukup – Robert Fischmann). Překvapivě křehká hudba, jejíž předobrazy vznikly ve značně pohnuté době. Krásný jazzový smutek, i tak by se to dalo popsat.

Že bude následující den něco jinak, naznačoval už první pohled na jeviště Divadla Drak. To totiž připomínalo dílem výprodej hudebních nástrojů, dílem laboratoř, ve které se může stát cokoliv. Druhý hlavní koncert hrál na struny experimentu a jazzové avatgardy. Obě uskupení, dvojice Liudas Mockūnas & Christian Windfeld i kvartet Akosh S. (new) Unit si nelámou hlavu s nějakými omezeními, stylovými, nástrojovými, technickými. Jakýmikoliv.

V obou případech se nám dostalo jednolitých hudebních kusů, které postupně transformovaly. Těžko říct, do jaké míry byly připravené a do jaké improvizované, zejména saxofonista Mockūnas při střídání nástrojů váhal a posléze je zase měnil. O to to bylo napínavější. Čirá hudební komunikace, beze slov k publiku, bez gest a nonverbálních signálů mezi sebou. Duo litevského saxofonisty a dánského perkusisty mělo své divoké momenty, byla v něm i spousta klidu plného bublavých zvuků (půllitr vody nalitý do saxofonu dělá divy), hukotu a imitace hluku deštného pralesa.

Pravé peklo přinesl až kvartet legendy maďarského jazzu Ákose Szelevényiho. Trojitá rytmika (dvoje bicí a kontrabas) a i sám kapelník se podstatnou část setu držel spíše perkusivních nástrojů a svůj saxofon nutil vydávat nejrůznější pazvuky. Pomalu gradující set vrcholil v apokalyptické hlukové pasáži, aby se zase všechno postupně uklidňovalo a v závěru končilo tam, kde začalo.

Zdá se, že svého avantgardního vrcholu Jazz Goes to Town dosáhl hned druhý den, následovat by měly už jasněji čitelné formy. I když - tady jeden nikdy neví, jaké trumfy dramaturgové vytáhnou. A to je dobře.