Články / Reporty

Låpsley a zdůraznění silných stránek

Låpsley a zdůraznění silných stránek

Jakub Béreš | Články / Reporty | 09.10.2016

Britská producentka a zpěvačka Holly Lapsley Fletcher vystupující pod jménem Låpsley patří k velkým objevům osobitého alternativního popu. Ze soundcloudových uložišť ji před dvěma lety vytáhli ostrovní novináři, když ji zařadili do seznamů nejnadějnějších začínajících umělců. Od té doby na sobě začala tvrdě pracovat a zlepšovat své producentské dovednosti, které prokázala jak na několika ípíčkách, tak na debutové desce Long Way Home, které během své světové tour představila i v Praze.

Večer otevřela domácí skupina Piano, tedy formace Mikuláše Růžičky, známého z dua Republic of Two. Novější projekt se od toho staršího příliš neliší, oba si zakládají na výrazném mužském vokálu mezi umírněnými popovými melodiemi. Bohužel tvorba Piana nepřichází s ničím inovativním a pouze se ohlíží ke konci devadesátek, když se snaží navodit melancholii ve stylu raných Radiohead, a to jak zpěvem, tak nástroji. U Piana je všechno jen napůl. Když se muzikanti konečně opřou do kytar, tak je zase hned ztiší, aby dali prostor citlivému zpěvu, který zase mizí, když se konečně začíná dotýkat posluchačů. Promarněná příležitost. Obzvláště pak v závěrečném singlu Boy, kdy kapela u gradujícího závěru přešlapovala tak dlouho, až se zapomněla pohnout z místa. Skladba vyhasla, ještě než mohla pořádně vzplanout.

To Låpsley se do toho pustila hned od začátku a na úvod vyšvihla jednu ze svých nejpestřejších a nejtanečnějších písní Cliff. Na první dobrou vynikl emocionální, osobitý přednes a mladá zpěvačka si hned získala všechny diváky v příjemně plném sálu. Nejočekávanější moment přišel v půli koncertu, kdy konečně použila druhý mikrofon, který zkresloval její hlas tak, aby zněl mužsky, a v rychlejší Tell Me the Truth tak refrén doplnil odtažitý „mužský“ rap. Ještě efektivněji vyzněla modifikace vokálu v závěrečné minimalistické Station.

V setlistu zpěvačka nezapomněla ani na některé starší písně z malých singlových ípíček, zazněly citlivá Burn nebo Falling Short, bez výrazného zapojení kapely. Ta dostala větší prostor například v singlu Brownlow, když z písně vhodné do sluchátek v noční tramvaji udělali muzikanti taneční hit. Jedinou nevýhodou bylo, že dramaturgie působila nesourodě. Låpslay se vás na jedné straně snažila každou druhou písní příjemně uklimbat a každou třetí zase vzbudit.

V přídavku však Låpsley situaci zachránila skladbou Hurt Me, jež podtrhuje její nejsilnější stránky. Těmi jsou silný hlas a cit pro minimalistickou produkci. Vystoupení sice ukázalo množství poloh a rolí, které Låpsley bez problémů zastane, ale taky ukázalo, v čem vyniká a s čím by hravě utáhla celý večer bez rozporuplných okamžiků.

Info

Låpslay (uk) + Piano
5.10. 2016 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Lucie Levá

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace