Låpsley: Všechno si udělat sama

Holly Lapsley Fletcher je britská zpěvačka a zároveň producentka. Díky výraznému vokálu a tvůrčí svobodomyslnosti se z ní stal jeden z největších ostrovních objevů alternativní hudby. Po sérii úspěšných EP vydala letos na jaře debutové album Long Way Home, za které sklidila velmi pozitivní reakce stran kritiků a s ním se premiérově představí i v Praze.

Objevil jsem tě, když tě zařadili do ankety BBC Sound Of. Jaké to pro tebe bylo období?
Vlastně to byl jeden z nejdůležitějších momentů vůbec. Do té doby se o mně nikde nepsalo a nikdo z Londýna nebo Anglie mě neznal, lidi kolem nebrali moji tvorbu vážně. Do té doby jsem si skládala ve volném čase hudbu ve svém pokoji, a když jsem s výsledkem byla spokojená, tak jsem ho pověsila na internet. Role BBC je pro začínající umělce naprosto zásadní. Díky nim jsem začala cítit, že to, co dělám, má smysl a že bych měla pokračovat. V té době mi bylo asi sedmnáct a nebyla jsem si jistá tím, co dělám. Díky nim jsem našla odvahu natočit desku.

Takže BBC Introducing…
Ano, určitě, aktivně vyhledávají nové muzikanty. Prvně si mě všimla lokální BBC a pak jsem se díky tomu dostala do celostátní. Měla jsem štěstí, že si mě hned pozvali do rádia v Londýně a v rámci jednoho z pořadů pro mladé zahráli moji píseň, která jim už zůstala v playlistu. Člověk v Anglii nemá tolik šancí ukázat se v rádiu, tedy v tom dobrém rádiu, protože tady není zas tolik stanic, které by se zajímaly nebo za to stály.

Další důležitý okamžik?
Určitě první koncert. Už jsem nebyla jenom producentkou, která si anonymně dělá věci v pokojíku, ale najednou se ze mě stal někdo, kdo vystupuje se svoji tvorbou naživo. Podpora od lidí, kteří přišli, pro mě byla další energií, která mi potvrdila, že to, co dělám, se někomu líbí a že to celé má smysl. Tehdy jsem ještě hrála věci ze svého počítače, ale od té doby jsem se začala soustředit na živou prezentaci. Taky jsem si hned našla management, abych si usnadnila plánování akcí… Zajímavá zkušenost byla na letošním festivalu Glastonbury. Nic tak velkého a sledovaného jsem zatím nezažila, poprvé jsem byla i v televizi. V ten moment jsem si uvědomila, že se ze mě stal profesionál a že už se se mnou tak nějak počítá.

Nejsi jenom zpěvačka, ale také producentka.
Skládáním písniček jsem se zabývala, už když jsem začala hrát na první nástroje, vždycky to bylo něco, co mě fascinovalo. Zabývat se producentskou činností byl logicky další krok, abych mohla dělat hudbu, která mě baví, a byla schopná se s ní ztotožnit. Je pro mě důležité umět zacházet s programy, abych si všechno mohla dělat sama.

Dokážeš si představit, že bys produkovala někoho jiného?
V budoucnosti možná, ale zatím nejsem v pozici, kdybych to mohla dělat pro druhé. To, co skládám, skládám pro sebe, je to jednoduší, protože vím, co po sobě chci, a když to nevím, tak se můžu kdykoliv zeptat sama sebe. Skládám intuitivně, sobě na tělo. Tady vidím překážku, se kterou se ještě nejsem schopná vypořádat. Určitě je to ale další meta...

V některých písních si upravuješ hlas, aby zněl mužsky. Pro hodně lidí to musí být matoucí - nebylo by jednoduší si pozvat někoho dalšího?
Možná by to bylo jednoduší, ale nebylo by to, čeho chci dosáhnout. Když zpívám, pracuji s osobními emocemi. Dokážu tedy do písně vložit ty, které chci, aby v ní byly. Kdyby to zpíval někdo jiný, tak by to nebylo tak osobní a nejspíš by to znělo i jinak. Navíc takhle to jenom na mě, jak bude výsledek znít, a nemusím nikomu vysvětlovat, jak chci, aby to znělo a proč. Uvědomuju si, že to je trochu matoucí, ale takhle jsem to já. Celé je to takový balíček, ze kterého si člověk nemůže koupit jenom kousek. Můžu do toho dát všechno, a díky tomu se cítím svobodně. Svoboda je totiž nesmírně důležitá a tenhle krok mi ji zase kousek nabízí.

Jaký je rozdíl po produkční stránce mezi tvými dřívějšími EPs a debutovou deskou?
Celé nahrávání desky pro mě bylo podobně dobrodružné jako tvorba menších nahrávek. Znovu jsem objevovala nové médium a musela se naučit s ním pracovat. Chtěla jsem taky oslovit více lidí a zároveň si ponechat minimalistický přístup k produkci. Ve výsledku jsem pak míchala mnohem více vlivů, abych udržela tempo celé desky, v tomhle byla práce na menších formátech vlastně mnohem jednodušší. Nahrávání mi tak trvalo asi sedm měsíců, to byl ten hlavní rozdíl. Když jsem dělala ípíčka, byla jsem mnohem koncentrovanější na práci, prostě se do toho ponořila a za pár dnů to celé bylo.

K poslednímu singlu Operator jsi zvolila remixovou verzi od DJe Kozeho.
Už nějakou dobu jsem znala jeho tvorbu, ale ke spolupráci jsem dostala doporučení. A byla by škoda tohonevyužít. DJ Koze tu píseň upravil do podoby, která by mě vůbec nenapadla, udělal z ní úplně jinou píseň, přitom na ní zanechal pro mě podstatné věci.

Jaké jsou tvoje koncerty? Zaměřuješ se více na zpěv, jdeš po minimalistické intimnější lince nebo písně upravuješ do svižnějších podob?
Po roce koncertování jsem si už našla svůj styl, hlavní je, aby se všichni včetně mě cítili dobře. Jasně že se snažím zahrát všechny singly v podobě, kterou lidi znají, s ostatními písněmi si pohrávám víc. Vypozorovala jsem, že lidi se pak více baví. Díky tomu mě snad vnímají i jako producentku.