Láska, pot a sníh (Hear Me!)

Poslyš! V přízemí vyhrává dechovka k rozhovorům při cigáru, v patře SF Mini láska a dým. Všecko stejně důležité. Jedenáctý ročník festivalu improvizované a jiné hudby kurátorovaný kolektivem HLUBINA zahájí Grünt, dvojice Adam Křížovenský a Nataly Středová. V Olomouci zůstanou až do konce festivalu, za jehož letošním vizuálem stojí. Krátkým openingem hned dávají vědět, o čem to radikální naslouchání v podtitulu akce má být. Sinks pod dohledem Tomáše Hlubiny a Karla Korobushky pokřtí novou desku born into this only to get through this, kterou tady na jaře nahráli. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří.

Vyslyš! Scházíme se v Bajkazylu u samoobslužného ponku s krabičkami a na performance Maxe Wainwrighta. Pro tuto část lineupu nejlepší volba místa, poté přesun na SF Mini. Nabitý program dostává skluz, ale odtud se spěchat nechce. Tělesná performance Utero Hymn od Ivy Svoboda působí nejen na sluchové smysly. Synťáková čarodějka Hélène Blondel a noisový kurz italštiny Genpaff. A při Bunkerer vytíráme těly podlahu. Krev, pot a železobeton. "Většinou když hraju, tak mám zavřené oči, ale když jsem je na chvíli otevřela, viděla jsem ty orgie přede mnou," povídá mi Vojta Líba alias Bunkerer druhý den. Na některé večery se nezapomíná.

Slyš! Když sněží, zní prý všechno jinak. I ticho je možné slyšet. Na obou olomouckých náměstích probíhá adventní mumraj, který k takovému naslouchání nedává příležitost. Schováme se do black boxu Divadla na cucky. Přivítání, objetí, sčítání modřin a radostí. Někteří jsou v divadle od rána na workshopu s Maxem Wainwrightem, výroba vlastního obvodu, stíhám až kolektivní performance, která je jeho výstupem. Mikuláš Mrva smyčkuje basklarinet Garetha Davise do kvadrofonního zvuku. Při niněře a zpěvu Line Gate zase uléháme na podlahu. Tentokrát ale objímající zvukové krajiny skýtají klid a bezpečí, nechce se z nich vystoupit.

Kryštofa Pátru s Jakubem Švejnarem už zase na SF Mini prosedím v povzdálí, strčit hlavu do sálu se neodvážím. Všichni z něj ale vycházejí s blaženými úsměvy. Pedra A. Ramíreze jsem si zamiloval už od jeho včerejšího příjezdu z Kolumbie přes Kolín nad Rýnem do Bajkazylu a určitě jsem nebyl sám. Vlastně mě až mrzí, že se v Olomouci nezdrží déle, odpolední společné kávě v týdnu bych se určitě nebránil. Takhle mi Pedro stihne jen pochválit olomoucký orloj a přiznat, že poprvé v životě vidí sníh. Soustředěný poslech, jedinou tančící osobu při jeho setu tipuju správně na Dalin Waldo. Ta nás vzápětí odzbrojí svým bezprostředním vystoupením na synťáky a svérázným (dánským?) humorem. Před půlnocí mě zachrání teplá polévka z backstage. Že by docházely síly? Na kittylindu jich ještě najdeme víc než dost. Cestou přes celé město nad ránem naslouchám tichu.