Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Kultura se konečně rozjela. Poslední dobou se motám mezi deadliny, do toho koncerty, divadla, výstavy, vernisáže. Ale možná jsem v tom jen přes pandemii přestala umět chodit. Takže to bylo o rozhodování na poslední chvíli – Amnesia Scanner v Praze, nebo Arca v Kremži? Vyjela jsem do Rakouska, jenže na Donaufestival se musíte připravit, a na to nebylo kdy. Co z toho vyplývá? Je třeba mít včas vyřešené ubytování, na tom všechno stojí a padá, pendlování mezi Vídní a Kremží je špatný a drahý nápad. A tak jsem měla jen jediný den v Dolních Rakousích.

„Stealing the stolen“ zní motto letošního ročníku Donaufestivalu, který nám předloni vzala korona a loni proběhl v náhradním termínu – letos konečně zase na svém místě. Tohle nové poprvé mi umožnilo po několika letech pročítání programu na lavičce v Brně vidět, co takhle akce vlastně znamená. Přes den prosluněné náměstí a spritzer hned vedle kaple kostela Minoritů. Ta sama byla ukradená dvakrát. Jednou v 16. století, aby z ní byl sklad soli, podruhé byla uzmuta víře, odsvěcená a stal se z ní Klangraum Krems. Temný, překvapující prostor uvnitř se v reálném čase proměňuje podle toho, co se v něm děje, jako by byl živý. Jednou je nadpřirozenou lyrickou krajinou Midori Takada, hned na to je drcen technicky vytříbeným jazzem a ušpiněným krautrockem 75 Dollar Bill. Z tichého žebroví několik metrů nad hlavami se tají dech, tedy jakmile se vynoří ze tmy hrou světel, aby spojilo světy vznikající pod ním.

O jeden park a procházku po starém městě dál od kostela je komplex hal, ve kterých se soustředí veškerý večerní program. Z každého koncertu a performance odcházíte s pocitem, že tenhle interpret je přesně to, pro co se vyplatilo přijet. A vrcholem byla Arca.

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet, jen co vejde na pódium, jen co pozdraví, zazpívá, udělá vtip. Žádný pohyb nebo zvuk není dost málo, abychom to jako publikum nevykřičeli, nevytančili – jindy jsme byli ticho a čekali na každé další slovo, plni obdivu. Není to jako s běžnými idoly, spíš jako terapie. Arca otevřela koncert akusticky, zpěvem, následoval pop ušpiněný polámanými beaty a jihoamerická folklórní desetiminutovka. Vše splynulo do pohlcujících, stravujících pocitů, jasné kontury měl jen magický závěr. Improvizace s klavíristou z publika s sebou přinesla mužně rozervanou košili a další macho gesta a několik stovek lidí pod pódiem přivedla do rozpaků. Ovšem Arca s tím nejvřelejším pochopením našla správný moment, kdy ukončit show tak, aby pianista i zbytek sálu odcházel v euforii.

V rozhovoru pro Glamcult.com Arca přitakává zesnulé Sophie: „Být trans nemá nic společného se rtěnkou, jako spíš s překračováním hranic národů, generací a genderu.“ Taky prohlašuje, že lze jít do obecnějších rovin, v nichž trans představuje neustálé rozhodování se o vlastní proměně v čase. Z mého pohledu trans znamená i měnit lidi kolem. Já odcházela jako „lepší člověk“ a zmohla se jen na dlouhé sezení venku na schodech při nekonečném omílání nových myšlenek.

Chtěla bych se do Kremže vrátit poučenější a připravenější a nenechat si příští ročník „ukrást“ tak jako letošní. Den na Donaufestivalu potvrdil pověst jedné z nejlepších uměleckých přehlídek v Evropě a pohřbil původní nedůvěru. Kremže je malé městečko, a i akce těchto rozměrů ctí jeho klid a malebnost. Nepotřebuje se pouštět do excesů a utažených pravidel komerčních festivalů a daří se mu, tak jako Arce, po celém městě šířit atmosféru bezstarostnosti a velkých očekávání.