Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 29.09.2019
Jak vůbec hodnotit osobní výpověď? Všem, co znají Amandu Palmer a její tvorbu, je jasné, že je jednou z nejupřímnějších osob hudebního průmyslu. Jak sama řekla v Hybernii, jejím úkolem je “být tím hlasem”, mluvit o věcech, o kterých se nemluví, “make light”. Taky že nevěděla, jak tohle turné propagovat, ale že lidi, co dorazí na její koncert, asi očekávají cokoliv. A tohle ona teď potřebuje.
Palmer v lidech budí dojem, že se znají roky, zřejmě je to její přítomností na sociálních sítích, nenuceným vystupováním, všemi těmi věcmi, co vadí jejím odpůrcům a internetovým hejtrům. Její poslední album There Will Be No Intermission je zatím nejtemnější a nejosobnější, ale vystoupení není jeho prezentací, spíš rozpravou, kterou Palmer prokládá relevantními písněmi napříč diskografií a vysvětluje. Mluví hodně. O věcech, nad kterými možná neuvažujeme, ale když jsme tady s ní, tak i jo. O umění a roli umělce ve společnosti, identitě umělce, o odpuštění, potratech a interupci, o mateřství, smrti. Vypráví historky, které znějí až prášilovsky, ale přitom je jasné, že se staly, to, jak mluví o emocích a pocitech, je reálné a úpřimné. Vystupuje pátý den po sobě, což je v tomto naložení obdivuhodné. Palmer vypráví o tom, jak v pubertě doma mlátila do klavíru do pozdních nočních hodin, pořád na něm praskaly struny a rodiče to tolerovali, protože jim bylo jasné, že je to levnější než psychoterapie.
fotogalerii z koncertu můžete vidět tady
Její slova často rezonují a uvíznou v hlavě, spolu s hudbou. U kohokoliv jiného by to sklouzlo ke kýči, u Palmer je jistá vyhrocenost normou. U nových písní se dozvíme celý proces tvorby (A Mother’s Confession, Bigger on the Inside) a najednou dostávají hlubší rozměr. Asi ji nemusím vidět a slyšet často, ale je to levnější než terapie. Na konci Amanda Palmer zve svoji Patreon rodinu na společné foto po koncertě, “pokud ještě přispíváte a chcete, tak se pojďte taky vyfotit a přispějete pak”. Co lidem dáš, to se ti vrátí. Několinásobně.
Amanda Palmer (us)
26. 9. 2019 Divadlo Hybernia, Praha
foto © Jakub Václavek
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.