LFŠ 2015 resumé

Loňský jubilejní ročník Letní filmové školy se vydařil téměř ve všech ohledech a úspěšně přepsal historické tabulky rekordů, když počet akreditovaných čítal více než 6000 návštěvníků. Pořadatelé často říkají, že nemají rádi kulatá výročí, na druhou stranu o navazujících řadových ročnících překvapivě mlčí. Není podobná situace ještě o poznání obtížnější? Rozmlsaní návštěvníci nostalgicky vzpomínají na loňské sněhy, zatímco pořadatel loví sponzory a láká festivalové hvězdy.

Jakub Šilhavík: Jako hradišťský domorodec vnímám filmovku jako nejvýznamnější kulturní událost roku, která nikdy nezklame, přesto jsem byl zprvu při pohledu na letošní program lehce zklamaný - žádná bomba v podobě „hvězdných“ hostů, hudební program rozkročený mezi alternativou a mainstreamem a nepříliš poutavé sekce. Ve výsledku jsem ale byl opět nadšený a nestihl spoustu zajímavých filmů, které jsem si pečlivě zaškrtal ve festivalovém katalogu. Jak jsi letošní filmovku vnímala jako nováček?

Karolína Tomečková: To už jsem na řadě? Promiň, trochu jsem si schrupla mezitím, cos psal. Inu, já taky jako dítě Hradiště zažívala každým rokem invazi, kdy měli filmovky všichni plné oči, uši a časem i zuby. Jenže jsem se do ní nikdy neangažovala. A pak přišel rok 2015. Nešlo se tomu vyhnout, po celoživotním utíkáním jsem se do ní neodvratně zabouchla. A když si tak čtu o tom, že tě nezaujal letošní výběr celebrit, musím hrdě nesouhlasit. Přijel můj hrdina Bolek Polívka, jehož přednášku jsme bohužel my hibernující medvědi zaspali. Pech. Kompenzace se pak dostavila při setkání s Helenou Třeštíkovou, která mě bere a nad jejíž vstřícností jsem žasla. Co se týče sekcí v programu, bylo tu plno chutí pro každého, jak to filmovka sama trochu otravně propagovala. Nudnější verze Hitchocka, za které se sám styděl, napínavý Orson Welles, převratné filmy, nepřevratné, novinky i staré až pravěké srandy. I sem tam negativní momenty, ale každý rub má i svůj líc. Co se zažralo pod kůži tobě?

Jakub Šilhavík: Nakonec mě hodně chytila sekce WTF: Nespolehlivý vypravěč, kde jsem sice spoustu promítaných filmů už dříve viděl, ale zaujaly mě méně známé kousky typu Lovec démonů se zapomenutým Billem Paxtonem. Všechny staré filmy jsem dlouho kategoricky odsuzoval, můj pohled výrazně proměnil až kontroverzní průkopník Orson Welles. Jeho nadčasové snímky by se neztratily ani v dnešní produkci, byť by mu hollywoodští producenti stále vydatně pili krev. Němé filmy od Hitchcocka byly na hraně, povedený hudební doprovod často kazily rutinní filmové kvality bez výraznějšího autorského rukopisu. Výjimkou potvrzující pravidlo bylo několik pozdních němých filmů, především Její zpověď neměla chybu a snadno by udržela pozornost i bez živého podmazu. Fronty před promítací sály byly tentokrát naštěstí mnohem snesitelnější a čekání rychle utíkalo. Doprovodný program v podobě koncertů sice vykazoval jisté kompromisy, ale taky nabídl několik velice povedených vystoupení, namátkou Kalle, Manom meurt nebo Midi Lidi. Na rozdíl od hudebních festivalů si nemůžu vynachválit otevřenost „areálu“, kde se akreditovaní návštěvníci přirozeně mísí s kolemjdoucími, a absenci otravných stánků sponzorů s vyřvávající hudbou. Ostatně stánky s občerstvením byly tvůj rajón.

Karolína Tomečková: Sekce WTF? Nemáš zač, že jsem tě na ni vůbec dotáhla. A Lovec démonů ve jménu Billa Paxtona? To byl jeden z těch sakra dobrých random výběrů. Vidět Paxtona i mimo Vetřelce či Predátora je sen všech snů, film shazující i propagující křesťanství o věřící rodince vrahů. Celkový dojem ještě podtrhlo promítání v divadle. Kolena mi pak podlomil finský fantasticky zajímavý a zajímavě fantastický film Vyvrhelové. Kontroverzní téma o tamních "banditských" eskapádách mě nakoplo - brilantní obsazení, v němž exceloval i jeden z nejznámějších finských herců Matti Pellonpää. Chtíč po finských filmech jsme pak zakončili kraťasy, které byly jiný level proti těm polským, ze kterých jsme prchli. Přes všechny oldschoolové Hitchchockovy filmy mě chytil hlavně Welles a dokonal to dokonalým Dotekem smrti, ve kterém září jako jedna z nejdůležitějších postav. I když v té době zároveň i jako jedna z nejtlustších, pro což mám ale gastrosexuální pochopení. A to šlo ruku v ruce s mým pozitivním názorem na Filmovku. Bylo tu vlastně všechno a kdo říká, že ne, tak má špatnou slinu. Protože když vás popadla chuť na sladké, mohli jste svůj diabetický člun zakotvit u palačinkového stánku, kde si s vámi pohrála krásná skořicová palačinka, taky javorová nebo karamelová, a pro ty, co fandí slaným, klidně špenátová. Pořád nemáte dost? Veganský stánek nabízel jeden den lasagne, druhý zas "filmový špíz", což nebyli nabodnutí režiséři, ale grilované tofu se zeleninou. Takhle si mě hýčká snad jen babička. Kdejaká dobrota sem a tam a pak bylo těžké se dovalit na všechny koncerty. Každá kapela na náměstíčku Reduty měla výrazně rozdílný počet fanoušků, proto si pamatuju na hodně nových milých tváří, jejichž jména jsem už bohužel zapomněla. Minutu ticha za tuhle škodu.

Jakub Šilhavík: Moc setkání s náhodnými lidmi si nevybavuju, ale vzpomínám na ochotné osazenstvo press centra a náhodná setkání s přáteli, které jsem dlouho neviděl. Podobné momenty představují nebezpečnou hrozbu pro přesně nalinkované denní rozvrhy. Představení v divadelním stanu mi zase ukázalo, že pohádkové představení Jeníček a Mařenka může být menší mindfuck pro dětské diváky.

Karolína Tomečková: Press centrum jsem pravidelně navštěvovala, hlavně z důvodu překvapivě příjemných pracovníků. Sezení v jednom z dětských cirkusáckých bungalovů posetých uhihňanými trpaslíky mi přišlo jako nebezpečný nápad, proto jsem do toho hned šla. A fakt, že jsem tam tleskala nejvíc a spokojeně mávala na herce, svědčí o tom, že vše proběhlo v největším pořádku. Perfektní dochucení celé akce. A jelikož jsme po celou dobu festivalu stihli kupu koncertů, divadelních představení, promiskuitního vandrování od filmu k filmu a spoustu dalších idylek, říkám repete!