Liz Phair už 20 let nevydala nic dobrého?

Ale její debutové album z roku 1993 udělalo takový dojem, že se dvacet let poté píše o výročí jeho vydání. Exile in Guyville se v časopisu Rolling Stone dostalo na seznam pětiset nejlepších alb vůbec, sesbíralo pět hvězdiček z pěti a z Liz Phair se stala nepravděpodobná indierocková hvězda 90. let. Žádné z dalších alb se ale úspěchu a kvalitě Exile in Guyville nepřiblížilo a od té doby o Liz Phair nevyšlo nic pozitivního. Její příběh je v něčem dosti podobný Laně del Rey, o které jsem takový dojem, ale s tím rozdílem, že Lanu už šikanovat přestali a Phair nikdy šikanovat nepřestali.

Hey, so I got the new Liz track... Have you heard it? Did you like it?
No, I hate it.
You hated it?
I hate it.
Yah, you hated it, huh? I hated it too
I really hate it.
Oh, you really hate it?
I really, really hate it.
(U Hate It)

JAK LIZ ZRADILA INDIE

Phair následovala Guyville albem Whip Smart, které pokračovalo ve stejném stylu. Whitechocolatespaceegg už se odchýlilo od osobní výpovědi, ale stále kritici oceňovali písničkářskou zručnost. V roce 2003 vybuchla puma a přišel průšvih v podobě alba nazvaného prostě Liz Phair. To, co všichni na Phair oslavovali, syrovost, otevřené, často vulgární texty neštítící se sexuality, lo-fi zvuk, feminismus, všechno bylo pryč. Najednou tu byla vyleštěná kočička, která už si na fotce ani nebyla podobná a její fanoušci byli znechucení a nahlas nadávali, že to snad nemůže myslet vážně, a častovali ji přívlastky jako „Avril Lavigne MILF wannabe“. The Guardian dal albu jednu hvězdičku z pěti, a tak, byť extrémně, vystihl zklamání všech zúčastněných a komentoval, že zpěvačku asi někdo zdrogoval, když vydala tak příšernou parodii sebe sama. Komerčně album uspělo, titulní singl se nacpal do nějakého toho filmu a nová Phair měla i nové (jiné) fanoušky.

Co se stalo se „starou“ Liz Phair? Hned několik věcí. Její původní label Matador pohltil nejprve Atlantic, aby posléze podepsal smlouvu s Capitol Records, velkým labelem. Phair se ocitla pod vedením, které je dnes zodpovědné například za Katy Perry a mělo rozhodně jiný pohled na prodej a produkci desek než Matador. Phair navíc neměla moc na výběr: „Stále se cítím, jako bych se právě dostala ze špatného, traumatizujícího vztahu. Je tu jedna věc, které nikdo pořád nechce rozumět: Nepodepsala jsem smlouvu s velkým labelem. Matador Records se změnilo na velký label (…) Odešli z Capitolu, ale mě si Capitol nechal. Kompenzovali mě, ale ve skutečnosti mi v té záležitosti nedali na výběr(…) Prostě mě hodili velkému labelu. (…) Vím, že jsem udělala nějaké dobré věci a nějaké špatné, ale to je ten klasický problém, jak skloubit umění a komerci dohromady. Jak se máte správně rozhodnout, když jste mladí a ve hře je tolik peněz a každý vám říká, co byste měli dělat?“

Kromě toho se Phair v roce 1996 narodil syn a v roce 2001 se rozvedla: „Také jsem měla malé dítě, to je ta temná stránka, která není očividná. Zrovna jsem porodila syna a turné s tak malým dítětem… někdy to byla zábava, jindy to bylo únavné a dost jsem si pobrečela.“ Jako svobodná matka v L.A. se snažila získat práci psaním soundtracků: „Bylo období, kdy jsem se vážně snažila tyhle věci dělat – když mi táhlo na čtyřicet, někdy kolem roku 2000, si mě vybrali a já psala písničky, ale pak mi tu práci nedali. Byla jsem v L.A. nová a hledala způsoby, jak dál vydělávat a všichni okolo mě křičeli: Soundtrack! Soundtrack! A tak jsem skončila u psaní písniček pro všechny možné sračky, které se nakonec nepoužily.“

Když dávala dohromady album pro Capitol Records a chtěla si prosadit některé nahrávky, byli na to ochotni přistoupit s tím, že složí nějaké hity. Indie bohyně Phair ale nikdy nebyla tak zapřisáhle a přesvědčeně indie, jak si všichni mysleli, a prostě kývla, protože to brala jako příležitost s někým spolupracovat a vůbec se nebránila tomu, dělat pop: „Někteří očekávali, že bych vůči popu měla mít nějakou averzi, kterou já ale nikdy neměla. Celý život jsem milovala hitovky, to s tím nemá nic společného, prostě píšu jiným způsobem. Když mě necháte v pokoji samotnou, zním mnohem tlumeněji a mnohem osobněji a myslím, že mí starší fanoušci jednoduše očekávali, že na to budu mít politický názor, že bych něco takového neudělala. Což prostě… není pravda. Jsem hudebně mnohem otevřenější.“ A tak začala její spolupráce s týmem The Matrix, který je zodpovědný za písničky pro Avril Lavigne a Britney Spears.

STARONOVÁ LIZ

Mix starých a nových fanoušků na koncertech znamenal kompromis mezi tím, co se bude hrát a co ne, když rodiče přivedly 12ti leté děti, Phair se rozčilovala: „Naštvala jsem se, proč s sebou berete devítileté dítě na můj koncert? Nezjistili jste si nic předem?“ Na jedné straně indie scéna, na druhé ti, co ji zrovna slyšeli v rádiu: „Bylo to jako… jako nechtěná svatba, na jedné straně uličky staří fanoušci a na té druhé noví a nikdo spolu nemluvil. Bylo to náročné, každou noc: Co můžeme zahrát? Kdo tam je? Co nám projde?“

Podoba Guyville podle ní odpovídala místu vzniku, lo-fi zvuk byl důsledek toho, že album nemělo velkou produkci. Až dávno potom, co do ní začali všichni řezat za to, že se zaprodala, si uvědomila, jak velký význam deska pro některé lidi měla: „Dnes to chápu, ale to nedorozumění bylo tím, že když mě dáte samotnou do místnosti, tohle ze mě vyleze. Píšu tyhle divné, introvertní, zpovídající se, naštvané písničky. Nebylo to pro mě politické rozhodnutí.“

Album Liz Phair pro ni byla šance dostat se na popovou scénu, otevíralo jí nové možnosti: „Dostala jsem se na místa, kam bych se nikdy nepodívala, a mohla dělat věci, které bych bez písniček od Matrixu dělat nemohla. Turné pro album Liz Phair byla moje nejlepší zkušenost.“ Hrála na velkých festivalech, zápase White Sox, hrála ji rádia, mohla vyjet na daleké turné. Díky tomu všemu se zlepšovala v hraní naživo, písničky od Matrixu jí taky nabídly větší hlasový rozsah.

Díky téhle spolupráci dostala Phair zelenou dát na album i takové písničky, jako jsou H.W.C, tedy Hot White Cum a v titulní Why Can´t I zpívá „We're already wet, and we're gonna go swimming“ a „We haven't fucked yet, but my heads spinning“. Jak Phair řekla Noisey: „Jednou jsem seděla v kanceláři Rona Laffitta po úřední době a dívala se na něj a povídám: Můžeme na zbytek desky dát, co chceme? A on na to: Teď, když máme tyhle písničky?Jasně! A můžeme tam dát Hot White Cum? A jemu se zablýsklo v očích a povídá: Fuck yeah.” Toho si nikdo ale přes hlasité skuhrání, jak album stojí za hovno, nevšiml.

ZÁZRAK SE NEKONAL

Pitchfork dal albu Liz Phair hodnocení 0.0 a když v roce 2005 vyšlo Somebody´s Miracle, tak si povzdechli, že tu nulu už vyplácali. Somebody´s Miracle bylo podle většiny nejen špatné album, ale navíc i komerční propadák. Pitchfork a ostatní dál brečeli nad promarněným talentem a albem, které mohl vydat kdokoliv: „Tak tohle je strašné album. Somebody's Miracle je z velké části generický pop, který mohlo vysypat spousta dalších po slávě toužících břídilů, zbytečný kus plastu, který píchá špičatým podpatkem do oka mrtvoly umělkyně, kterou kdysi Liz byla.“ Je to přesně to, co celou dobu nikdo nechce zpěvačce odpustit: někomu jinému by to prošlo... jenže tohle je přece Liz Phair, naše Liz.

Somebody´s Miracle bylo pro Phair jeden velký kompromis, vlastními slovy „fucking compromise disaster“, kdy se snažila nikoho neurazit a zároveň udělat dobré album: „Zrovna jsem prošla těžkou očistou, potom, co jsem se musela zodpovídat za předchozí album a měla kolem sebe všechny ty nasrané fanoušky, které jsem nechtěla ztratit. (…)Vyrostla jsem, ale pamatuju si, že jsem se cítila potlučená a nechtěla udělat nic kontroverzního, to si pamatuju. Ale taky jsem prostě psala takové písničky.“ Vzápětí odešla od Capitolu k ATO, labelu Davea Matthewse, aby v roce 2008 vyjela na turné s… reedicí Exile in Guyville.

AŤ UDĚLÁM COKOLIV, POŘÁD JE TO ŠPATNĚ

Uh oh, you don't agree on it
Uh oh, I totally love it
Uh oh, I think I'm a genius
Uh oh, you're being a penis
Colada, that is
(U Hate It)

Další album Funstyle si prodávala sama za 6 dolarů na svém webu, odešla i od ATO a kvůli albu přišla i o svůj management. I tak jí ale kritici zpucovali do malé kuličky a když Pitchfork oznámil, že zpěvačka konečně vydá svoje dema Girlysound z doby před Guyville, neopomenul suše dodat, že „bohužel jsou v balení s novým albem“. Podivné pokusy včetně bollywoodského rapu ale opravdu byly tím nejupřímnějším a nejzajímavějším, co za poslední roky udělala. Sama album uvedla krátkým komentářem, ve kterém mimojiné říká: „Tohle je moje cesta. Budu vám dál posílat pohlednice.“ Bez ohledu na to, jaká ta cesta bude.

Málokdo ocenil jasný řez od předchozích alb. Tohle nebylo vážně myšlené album, ale čistá a vtipná satira na sebe sama (Smoke), na hudební průmysl (Bollywood) a kritiku (U Hate It), prošpikovaná nesmysly a vtipy (Beat Is Up), po letech s první písničkou připomínající písničkářství Guyville (You Should Know Me). I popové Satisfied Guardian označil za satiru na Why Can´t I, když Phair sladce zpívá „I remember you, when you held my hair/ As I puked, oh, everywhere“, těžko to může někdo brát vážně.

Phair si užila naprostou svobodu a ve chvíli, kdy ji všichni několik let jen kritizovali, se rozhodla nahrát cokoliv, co ji napadne, a prostě si to užít. Podle Phair je dnes dělat hudbu už tak levné a dostupné, že toho chtěla využít: „Teď je mnohem levnější dělat hudbu, takže volíme přístup, který tomu odpovídá. Každý to dělá z lásky k tvorbě. A o tom byl i Funstyle – jednoduše láska k hudbě, kterou děláte s přáteli.“

Phair se nikdy nebrala příliš vážně, a to je také to, co spojuje všechna její alba. Celé Exile in Guyville bylo plné sarkasmu a ironie, i když mnozí ho brali jako vážně myšlenou uměleckou výpověď. Když se na Funstyle usmívá a zpívá podobně sarkastické a vtipné texty jen v jiných aranžmá a všichni stále hledají slečnu v depresi, jak brnká dva akordy na kytaru, nechceme po ní náhodou trochu moc?

LIZ DEL PHAIR

„... when the underground made its pilgrimage to pop, Liz Phair was already there waiting.“ (Chris DeVille, Stereogum)

I wanna be with a guy like you
So uncomplicated, so in tune
Just take off my dress
Let's mess with everybody's mind
(…)
I want to play X box on your floor
Say hi to your roommate who's next door
You don't have a dime but I don't mind
Who gives a damn
(Rock Me)

Liz Phair tak už je po dvacet let otloukánkem hudebních kritiků i fanoušků, kteří se jí stále snaží vysvětlit, kým by měla být a jakou by měla dělat hudbu: každopádně ne tu, kterou dělá teď. Její „kariérní sebevraždu“ si přitom všichni brali hodně osobně, jako by je zradila jejich kamarádka.

Byla by ale reakce stejná i dnes? Indie hvězdy často koketují s popem, není lehké se hudbou uživit, a naopak v popu se často hledají kulturní poselství a dobří písničkáři se k němu často obrací. Tenhle posun rozebírá Stereogum a Phair obhajuje: „Nejsou to jen fanoušci a kritici, kteří přijímají pop, ale také umělci. Pro indie publikum už není průlom do mainstreamu zradou, je to něco, po čem umělec touží.“

Ale případ Lany del Rey ukazuje, že to není tak jednoznačné. Se svou historií není divu, že se Phair k jejímu případu vyjádřila. A směle se postavila na její stranu: „Lana Del Rey je přesně to, co jsem toužila inspirovat, když jsem se téměř před dvaceti lety pustila do mužského rockového establishmentu s debutovým albem. (...) Vpisuje samu sebe do skutečnosti. Vytváří si roli, kterou hraje, protože, Bůh ví, že nikdo jiný to neudělá, a ona chce v tomhle životě něco znamenat.“ Liz Phair možná nebyla politická, když Guyville vydávala, ale teď už tak vystupuje. Ironií je, jak si všiml Stereogum, že opomenuté Rock Me z alba Liz Phair zní jako předehra k Video Games, když Phair zpívá o tom, jak by ráda hrála na přítelově Xboxu...

Člověk nemůže neobdivovat postoj „ať už si o mě myslíte, co chcete, stále jsem tady a vy posloucháte, co dělám, posloucháte, co se snažím sdělit, a že se vám to nelíbí, to je jiná věc“: „Jako muzikantku mě nesnášeli, zesměšňovali a taky oslavovali jako příchod spasitele. Nakonec záleží jen na tom, že si mě poslechli.“ Přes bouři negace („shitstorm“, jak Phair řekla) je stále schopná psát, produkovat a tvořit, zatímco jiný by už dávno zalezl do díry.

A jaká je předpověď? Snad příznivá, těžko předjímat, ale před rokem Phair pro Stereogum řekla: „I want to make a kickass record and if I have my way I’ll have Ryan Adams produce it and we’ll do some down and dirty shit with great songwriting and it won’t be Guyville, but it will be authentic. And I’ll tour it. I’ll tour the shit out of that shit.“