Made in Valmez: Den první

Opravdu jste si mysleli, že letní festivaly rovná se betonová runway uprostřed pustiny s předraženými tretkami a davem opilých dětí? Zkuste Valašský Špalíček, budete mile překvapeni.

Na náměstí zrovna hobluje Steve Walsh a roztomilou czenglish sděluje, že dá něco jako AC/DC. Pod pódiem mu ve tři odpoledne klátivě pogují dva pivní baroni. Vyrážíme na obhlídku. Areál předčil veškerá očekávání, čtyři scény na ploše sta metrů čtverečních, zámek, nádvoří, pažit a fontána. Lidé se trousí. Mrňata, důchodci, hipsteři, vousáči s trvalou. V parném letním odpoledni nám Luboš Pospíšil se svými 5P sděluje, že mu „někdy trvá celý jaro, než se rozjaří“. Maskotem festivalu se záhy stává odhalený démon ve slamáku s ledvinkou. Rozšafně paří se všema a na všechno. Chytáme náladu a míříme do sklepního M-Klubu, kde zrovna do zblbnutí zvučí maďarští Hangmás. Ve znamení neposlušné techniky to tady dole dneska bude celou dobu. Mladí divočáci z Budapešti se evidentně shlédli v Joy Division. Za mikrákem sebou škube mladší brácha Otakára Schmidta, bubeník žvýká usilovněji než Alex Fergusson během finále FA Cupu. Jde z toho obrovská energie, „hookyovská“ basa se zarývá pod kůži, občasné taneční klávesové vsuvky připomenou Republicu v dobách největší slávy. Vydržel bych je poslouchat do nekonečna, ale na prvním nádvoří zrovna začínají British Sea Power. Ačkoliv je Špalíček spíš menší fesťák, má line-up naditý až po střechu zajímavými jmény, přebíhání se nevyhneme.

Jejich set co čtvrthodinu narušuje charakteristický zvuk linoucí se z místní zvonice. Kde tohle zažijete? Začínají pozvolnou náladovkou, ale s každou další položkou playlistu zrychlují a přitvrzují. Frontmani mezi sebou co chvíli směňují nástroje a střídají se na pozici prvního vokálu. Škoda, že z houslí je slyšet tak málo. Kytarová poezie vzešlá rovnou z chřtánu osamělé mořské příšery, které už bylo ve vlnách smutno, tak si dala pár panáků a nechala se unášet proudem kontrolujíc okolní hladinu. Nová krása. To hradečtí sranda-folkaři Jananas jsou známá firma. Láska za časů tolery a sólo na triangl. Úsměv a uvolnění. Perkusista vypadá jako Jan Svěrák a permanentně mu něco padá. Asi vítr, ne? Spěcháme na Bratry Orffy. Snová melancholie z Krnova. S růžovou košilí, xylofonem a trubkou, ze které jsem šel několikrát na prdel. „Na hadím ocase, na krku oprátku.“ Došlo i na Kittchena, mikrotenový sáček a odbočky do reggae. Noční obloha by jim určitě slušela víc, nicméně i tak největší darda dne. A v říjnu bude nová deska!

Rozdýchat se to snažíme ve velkém sále, kde zrovna řádí stand’artní divadelníci Vosto5. Trochu dadaismus, trochu improvizace, míchají Star Trek s komisařem Maigretem a publikum je smíchy bez sebe. Za zvuků Šroubů a matic se stranou červenočerného šílenství snažíme nabrat energii u kafe na zámecké terase. Měsíc nad řekou, vole! Dole v eMku je jak v peci. Hrát zrovna začínají rakouští Diver, tři rachitičtí hoši se španělkami a piánem. Vyklidněné písničkářství disponuje na můj vkus až přílišnou mírou zaměnitelnosti a nic to se mnou nedělá. Diváků ubývá s každým dalším songem a exhibici s paličkou v botě sleduje už jen slabá třetina klubu. To seznámení s Joem Blackem je jiná káva. Zmalovanej kabaretiér, poděs, showman a destrukční pianista v jednom. „If you leave me, I’ll kill you.“ Vzezřením někde mezi Glenn Close a Nicholsonovým Jokerem. Do klaviatury mlátí čelem i nohama jak do klimpru v zahulené přinádražní knajpě. S lidma si dělá, co chce. Nasazuje „Britney of Spears“ i totálně svéráznou Creep od Radiohead. Absolutní zážitek.

Vzpamatováváme se na čerstvém vzduchu s jihoafrickými Dear Reader. Rockověji posazená bossa nova, akordeon a zase ty zvony! Boris Carloff zvučil tak dlouho, až nakonec přezvučil a musel se z toho jít, chudák, i s celou kapelou a cigárkem vzpamatovat do backstage. Bohužel v době, kdy našpalaný M-Klub čeká na své hvězdy již dobrou třičtvrtěhodinu. Nasranej zvukař, otrávená kapela, vedro k zalknutí. Příště, Borjo! Nemáme sílu. Smutná tečka za jinak skvělým prvním dnem.