Make moshpits great again! (Brutal Assault 2024)

Druhý den festivalu je Dnem koček, Dnem ženského orgasmu a natřískaný během dne oproti časům potmě. Jsme vyspaní a chceme začít zvostra, jeden si nechá spočítat zuby, ten druhý radši rovnou vykopat z držky. Co jsme obešli včera, to doběhneme dnes. A ve všech barvách palety.

ABBÉ: Jsem drobet bez nálady. Marie od editu fotky hlásí, že Brutus bylx ještě víc boží než jindy, a ptá se, co zubař, co jsem kvůli němu absentoval, a jestli mám všecky zuby. Odpovídám, že jsem preventivní prohlídku blbě zapsal a přijel o den pozdě. Dostal jsem náhradní termín pod pohrůžkou, ať už se to víckrát nestane.

Počasí v hrubých obrysech kopíruje moje momentální rozpoložení. Od poledne je střídavě oblačno a lije, vyjíždím ve dvě. Preventivně beru pláštěnku a sežeru na posezení tabulku hořké estonské čokolády, co jsem předevčírem dostal jako prezent. Na druhou stranu je fajn, že zas nemám plíce zaprášené jak havíř, že teploty spadly pod letní průměr a že na kritických místech, kde se tradičně tvoří bahenní, pivní a fekální laguny, už BA crew duchapřítomně položila gumové rohože. Jak ses popasoval s rozmary počasí?

PROGER HRAJE, NEBESA PLÁČOU

WAGHiSS: Vzpomenu včerejší bouřku, co mi v kombinaci s vyčerpáním zhatila nejeden koncert, navíc mám z hromů a blesků panický strach. Dopoledne se zplavený potem natřikrát pokouším dostat do areálu, jenže sekuriťák si asi všiml mých proporcí a došlo mu, že párkrát se proběhnout vedrem prospěje mému zdraví a postavě. Ze stánku KafeK4vka hraje Wrists of Kings, otvírák předposlední desky kultovních Isis a moje nasrání je to tam. Snídaňové bochté zapíjím kvartetem v druhé půlce setu Pupil Slicer a očekávám, jestli jsem se trefil.

Slíbené proroctví: dávám jim dva roky do exploze. Tohle bylo dva ročníky zpátky, mezitím vydali desku Blossom a vyrostli na hlavní stage. Míň ztřeštěnost, zato suverénnější, shodujeme se s Ondrou Helarem a vlastně nám všechny ty rozptylující pičovinky nechybí. Naopak – dopolední slot už leta tradičně patří ujetějším kapelám a čím víc matiky do přísných temnot vtancuje, tím lepší. Naopak divočáčině Escuela Grind doma nemá smysl věnovat poslech, zato naživo se střídají lopaťácké riffy s grindovými výpady. Líp než nejsilnější nakopávače fungujou koncerty Havok, kde se prolíná instrumentální dokonalost se strhující zábavností, a celou tuhle taškařici vystřeluje nad laťky basák Nick.

„So the prog band walks onto the stage and the sky starts to cry. How cringe is that?“ pronese Mariusz Duda během nádherného koncertu Riverside a kapky deště splachují všechnu bolest i únavu. Prostě krásné. Je načase zhutnit? Dopethrone rozjeli nejhlasitější rokenrol, předčasný vrchol dne? Troufám si, to sice jo, ale oni se pojmenovali podle opusu králů žánru Electric Wizard naschvál, koledujou si. Nad rámec klasických zhulených stonersludgů zvedá set bubeník Shawn a jeho máchání rukama všude kolem. „I had an ashtray for breakfast!“ zahlásí mezi skladbama jen tak dredatý zakladatel Vincent a máme tu verdikt: Kanada vládne! Ještě se potkáme později v první řadě během setu praotců zakladatelů. S míň tóny a víc drony.

ABBÉ: Tonální obžerství a bytostně abstraktní rytmus, v mém případě belgické My Dilligence, jsem vynechal z prozaičtějšího důvodu. Nutně jsem si potřeboval na mikrofon promluvit s 1914. Takhle jsem jako první zakusil až krabičkovou dietu spojenou s astrálním cestováním, God Is an Astronaut. Třebaže mlhostroje za plného denního světla působily nijace, o třech schůdcích kytarových efektů s různými druhy ozvěn a jednoduchých melodramatických leitmotivech můžu s potěšením napsat přesný opak. Vystihly dobu, kdy přestalo pršet, občas opatrně vysvitlo slunko, hrudkovitá mračna chytla nachovou barvu a co chvíli hrozilo, že znova začne lít.

DĚDEK ROB FLYNN

Na bordel, který by mi zubař rozhodně neschválil, samozřejmě taky došlo a set Forbidden k němu vyloženě vybízel. Už proto, že do San Francisco Bay, odkud kapela pochází, řeka Sacramento splavuje z Kordiller samé thrashové zlato. Forbidden, kde Robb Flynn hrál dva roky před maturitou, prošli jako Heathen, Vio-Lence a další navrátivší se žánrové legendy radikální třífázovou omlazovací kúrou. Nejdřív kapela odvrhne dodnes kontroverzní devadesátkový repertoár, pak místa odpadnuvších druhů zaujmou mladší a hobluje se nanovo jak za Reagana. Tak seniora Russe Andersona nahradil jiný zrzavý cvalík, o nejméně třicet kilo mladší Norman Skinner, a za zesnulého Tima Calverta kapelník Craig Locicero draftoval Dana “Žvejkala” Mongraina (ex Martyr, Voivod).

Je to laciný trik, jenže co je to platné, když ty vysoce harmonické výpady a kulervoucí falzety kopou zase jako kdysi. Kotel pod pódiem se zahřál na provozní teplotu, dokonce jím prolítly dvě protiběžné tsunami. Chuck Billy, jehož nepřehlédnutelná silueta vyčnívala zpoza jednoho z nosníků, bude mít co dělat, aby takový zážitek přebil.

WAGHiSS: Kytarový technik v triku ROB FLYNN IS FUCKING OLD na druhé straně od Chucka podtrhoval zábavnost setu téhle klasiky, o které Ondra Helar nikdy neslyšel, zato mě provokoval, že vrcholem dne byli Blockheads. I kvůli jednosměrnému uzavření uličky mezi Marshall stage a Obscure zavedenému loni si stýskám po teleportu a vzpomenu na jebung od kolegy Čajčíka, že pravidelně ignoruju program KAL stage. Miša Jahodu potkám ještě před koncertem jeho Black Hole Constellation, zvukovka se protahuje, takže tenhle nezmar, virtuóz a perfekcionista rozjíždí ujetou variaci na podivný djent půlhodiny po plánu. Jediný basák z těch, co znám, na kterého čtyřstrunný nástroj nezbyl, ba naopak – pro kytary tady není místo!

Říkají, že Whitechapel už pár desek hrajou diskotéky, vynechám teda přebíhačky na vokální exhibici jejich frontmana Phila Bozemana, ale zvědavost mi nedá, odvádím od opožděného narozeninového bochté Maja z Decultivate. Ani nedojdeme k pódiu, kde se zrovna ztrapňujou Born of Osiris, namísto očekávaného deathcoru dostaneme přehlídku pozérských debilit, až to ani k smíchu není. Na tohle jsem měl poslat brutalisty z letiště (můj každoroční prank), na jejich doporučení naopak vyhlížím praotce doomu The Obsessed, přestože se kryje s dalším, nádherným setem Carcass. Nakonec i Honza Taitl včerejší dilema rozsekl stejně a přidanou hodnotou k nádherně tlustému setu fousatých dědků nám byl nadšený Zdenál na straně stage, jak s cigárem mlátí palicí, až se v pase ohýbá. Ale vsadil bych si, že Carcass zahráli krásně jako vždycky.

REAL DEAL BLACK METAL

ABBÉ: Carcass, o nichž se traduje, že zpěvák a basák Jeff Walker při psaní textů mžourá do medicínských skript, byli jako vždycky výborní, jenže na mě tou dobou neměli jak zapůsobit. Zrovna jsem se vracel ze setu ukrajinských 1914, proti kterým jsou jak Sabaton, tak Bolt Thrower, Hail of Bullets, Marduk i s celou war black metal scénou ubozí pozéři. 1914 nedělají bene našim hluboko zasutým morbidním a nekrofilním pudům. Oni jsou ve válce a do zpustlé, na halloween vyšňořené pevnosti si od ní přijeli odpočinout. Kolik dalších kapel před evropským turné řeší, kdo z nich nebude moct vycestovat kvůli doplňovacím odvodům. A kolika z nich reálně hrozí, že o někoho přijdou, protože může padnout nebo ztratit důležitou část těla.

Mnoho bych za to nedal, že válkou prošel také jejich zvukař. Po těle se mi nerozlilo žádné černé blaho. Blast beaty zněly jako dělostřelecká příprava, z basy jsem cítil především tlakové vlny a kytarové leitmotivy v uších pískaly anebo do nich řezaly jak střepiny. Když někdo z kapely kýval do rytmu, nebyl v extázi, držel krok s útvarem. Když jejich bradatý hejtman smrtelně vážně tvrdou slovanskou angličtinou hřímal: jebat imperialismus, jebat Putina, válka není žádná zábava, zabíjí a mrzačí, a děkoval Česku za všechnu podporu a vojákům v davu na opušťáku za službu, nebyl jalový, naopak měl vážnost kozáckého atamana. Tohle budu těžko dostávat z hlavy. Naposled se předčasně mizím vyspat, zítra dopoledne dávám tento týden poslední lekci češtiny pro Ukrajince a hořím zvědavostí, jak to hrálo Baroness z bažin.

fotogalerii z druhého dne najdete tady

WAGHiSS: Potřebuju Apačku, ta by zvládla civilně vtáhnout do děje a přenést ty barvy lásky, co nás pohltily. Piče?! Nezlob se, ale tenhle barevný set byl mimo kategorie a já moc nemám slov, jen slzy. Už když jsme do sebe vrazili s Johnem Baizleym v objetí během procházky pevností a ptal se mě, jakou má tohle místo historii, dal jsem mu na tebe kontakt a radši se chlubil, že foťák, co ho s ním blejskám, mi poslal Drew Kaufman, autor youtubového pořadu Two Minutes to Late Night, jehož byl právě John hostem. Malý svět přes dva obří kontinenty.

Každou skladbu se pódium zbarvilo podle desky, ze které zrovna hráli. A že hráli jako o život, každý jeden na sebe vzájemně, takové nasazení jsem nečekal ve strachu, že dostaneme přeprcaný umčo. Napovědět měla poslední deska Stone, což je nejen album roku, kdy vyšlo, ale zároveň dokonalý exemplář metalu, co můžete pustit klidně prarodičům. Dostali jsme totální náser, jak vtipkoval John: „We are gonna try to be the most brutal and assaulting band for you now.“ Splnili. Totální dokonalost, co neumím popsat. Masakr!

Málokterý set vydržím vcelku, ale slíbil jsem Pavlu Šmídovi vynahradit si zaspaný retroset Immortal headlinerama Satyricon – vlastně vůbec ortodoxní black, zato totální krása, riffy, co bych všechny vykradl, a vedle mě nadšený Kubuthór. Poslední objetí dneška a první zítra. Sice jsme po Baroness neměli potřebu nic dalšího vidět, ale tohle by mě mrzelo. Zítra sice zaspím, ale tuhle operu ke staromódním thrashovým moshpitům jsem dneska potřeboval. Vyspím se v hrobě? Zítra zvolňuju a nechám tě vést mě pochodem pevností.