Malí a velcí riffoví onanisté

Bloudění ulicemi Žižkaperku za zvuku ohňostroje vybuchujícího nemilosrdně nad střechami domů a drásajícího uši i nervy. Společnost pobudů, dávící muž, močící muž... Konečně Milíčova a nově otevřené sociální bistro Střecha. Sem se taky přijďte podívat, dnešní cíl je ale jinde: Bike Jesus. Cesta tam je už o poznání klidnější, což nám umožňuje ocenit krásu historických domů a ráz křivých uliček naproti Vítkovu. Rovnou po hlavě do hudební části klubu, která se nachází kde jinde než pod zemí.

Předskakující kapelu Bumbrle tvoří dva ex-členové dnes už neaktivní emo-post-hardcorové čtverky Bezbolestná, která svého času brázdila různé akce především na pražské scéně. Zatímco bývalý frontman Bezbolestné Jan Majer se věnuje elektronickému projektu Ghettoblaster (loni nominovanému na Vinylu jako objev roku), Tomáš Pácalt s Martinem Janhubou víceméně následují trend předchozí tvorby – jsou jen o něco bluesovější, melodičtější a zároveň melancholičtější. Složení kytara-bicí dává skladbám surový zvuk a chybějící spodky do velké míry kompenzuje podladěná kytara. Bicí logicky dostávají větší prostor, než je tomu zvykem v obsazenějším ansámblu, a pomáhají stavět atmosféru skladeb i jako melodický nástroj. Skladby jsou spíš instrumentální a líně artikulovaný zpěvořev se vyskytuje hlavně v euforických, málem až postrockových refrénech, do kterých vnáší jakýsi neklid až zoufalství. Dvě protichůdce emoce. Kapele svědčila domácká atmosféra klubu zaplněného několika desítkami posluchačů, jen škoda, že to často vypadalo, že si borci dávají pozor, aby všechno zahráli tak, jak si nazkoušeli ve zkušebně, a úplně se neuvolnili.

Hlavní hvězda Chris Forsyth i s podporou The Solar Motel Band zvýšil počet muzikantů ze dvou na tři, jako by měl večer patřit jen početně malým kapelám. Ale i v jejich případě to stačilo. Forsyth nás provedl různými končinami rockových žánrů, které ve své tvorbě fúzuje – jižanským rockem počínaje a art rockem říznutým ambientem konče. Tušíte správně, na své si přišli především masochisti kytarových sól a riffoví onanisti (nic ve zlém). Vrchol představovala šestnáctiminutová šlapající skladba Dreaming in The Non-Dream ze stejnojmenného loňského alba. Vystoupení bylo definováno střídáním dvou poloh: V té první šlo Forsythovi především o radost ze hry a kytarový exhibicionismus, na což publikum reagovalo uznalým přikyvováním a tancem. Druhá poloha technické pasáže a um nijak nezpochybňovala, ale mířila na niternější emoce, takže člověk v tu chvíli vnímal spíše celkovou náladu než konkrétní zvuky. Ztratit se v melodii bylo tak stejně snadné jako zabloudit na Žižkově.