Manon meurt v Kabinetu múz: světýlka a dým

Celý život vyhledávám kapely s holkama. A pokud se taková objeví v Brně, ráda ji zajdu podpořit. Když jsem poprvé potkala Manon meurt, zaujala mě kombinace křehkého zpěvu a nezapomenutelné atmosféry, kterou kolem sebe šíří. Introspektivní, a přitom okouzlující prezentace čtyř přátel z Rakovníka upomíná na devadesátkovou éru britského a francouzského shoegazu (včetně stydlivých pohledů na špičky a téměř nulového kontaktu s publikem). "Come with me tonight, I can bring the light," vyzývá zpěvačka Káťa posluchače za mikrofonem omotaným šňůrou zářivých žároviček. Tohle jméno je rozhodně sázkou na jistotu, doufám, že si je lidi pořádně zapamatují.

Večer v brněnském Kabinetu múz si pohrával se symbolikou světýlek a žárovek už od začátku. Psychocandy, tříčlenné indie rockové kapele ze Znojemska, dělalo na pódiu společnost sedm žárovek visících ze stropu. Tihle kluci vystoupili s Manon meurt v Brně už v lednu 2014. Při hraní na sebe dělají obličeje, vyměňují si nástroje a vtipkují s publikem. Dříve jsem je nijak zvlášť nezaregistrovala, ale během posledního roku si vyvinuli obdivuhodnou schopnost přijít a vesele vás nakopnout energickou kytarovou linkou. Pozitivní otvírák; pokud někdo ještě uvažoval, že ze sálu uteče, po téhle kapele to vzdal.

J (Jéčko) a Cold Cold Nights působili po přímočarém vystoupení první kapely jako černá skříňka se čtyřmi zámky a trumpetou. Nikdo netušil, co vlastně čekat. A všude byla tma. První tři skladby odehrál jen zpěvák s kytarou, osamělý samotář na osamělé cestě, osvětlený jedinou z oněch sedmi žárovek, znepokojivě pomalu se rozžínající a rychle pohasínající... Teprve postupně se začaly jedna za druhou rozsvěcet i ostatní: nejprve ta nad hlavou trumpetisty, pak i nad ostatními členy kapely, kteří se vynořili z šera. Trumpeta dohrála svůj part a žárovka postupně pohasla. Pak se znovu rozzářila, zatímco vedlejší teprve slabě žhnula. A tak pořád dokola.

Příchozí si sedali na zem a pozorovali představení. Show se postupně rozvíjela, sem tam problikly reflektory, na pódium se vyhrnula mlha. Byl to zvláštní kříženec folkového koncertu s avantgardním divadelním představením. Přitom jsem vnímala přátelskou atmosféru, jako bychom v divadle seděli jen tak s kamarády. A ono to tak vlastně i bylo. Pořád nevím, jakou symboliku mají Cold Cold Nights, ale je dobré je vidět.

Manon meurt už od prvních tónů obklopovala světýlka a kotouče dýmu a tak to bylo správně. Kapela působí v prostředí tzv. "českého rybníčku" asi jako ranní opar nad zamrzlým jezerem: nemůžete si sáhnout, je to tak zvláštně chladné... a funguje to dokonale. Já miluju kapely, co si povídají, sahají na fanoušky a skáčou do lidí - ale tihle čtyři dokážou dostat posluchače do tranzu pouze tím, že stojí v koutku a produkují melodický hluk. Ohromné je, jak spolu jednotlivé vrstvy hluku korespondují, v hlavě mi celou dobu rezonovalo slovo "průzračný", a ano, přesně tak to zní. Káťa má něžný vokál, Vojtěch má výraznou kytaru, ale muzikanti se nikdy nepřekřikují, každý má svůj prostor. Skladby jsou poskládány z průsvitných vrstev. Stejně jako ten večer - děkuji kapelám, pořadateli i tomu, kdo rozsvěcel žárovičky.