Manželské etudy Cloud Boat

Loňský debut Book of Hours pasoval britské Cloud Boat na jednu z nejzajímavějších nových kapel. V té době už přitom nešlo o žádné zelenáče, ale o protřelé hudebníky se zkušenostmi s předskakováním Jamesi Blakeovi nebo Mount Kimbie. Přesto znamenalo album vydané u věhlasného elektronického labelu Apollo Records v dráze dvojice tvořené Tomem Clarkem a Samem Rickettsem zásadní obrat. Nejen o něm jsme si v předvečer pražského koncertu Cloud Boat s oběma sympatickými fousáči povídali.

Většina lidí vás zaregistrovala poté, kdy v roce 2011 vyšel na značce R & S Records singl Lions On The Beach. Co se dělo s Cloud Boat do té doby?
Tom: Kapela vlastně vznikla nedlouho před tím. Měli jsme za sebou pár podomácku nahraných skladeb, když jsme dostali nabídku doprovodit na turné našeho kamaráda Jamese Blakea. Další skladby tak vznikaly s ohledem na to, aby se daly hrát naživo a ne s tím, že vyjdou na desce. K vydání singlu u R & S Records došlo velmi rychle a oba nás to překvapilo. Byl to pro nás začátek úžasného dobrodružství, které trvá dodnes.

S Jamesem Blakem jste nejenom hráli na turné, ale taky k němu bývá vaše hudba často přirovnávána. Neštve vás to už trochu?
Sam: Kromě toho, že je James náš velmi dobrý kamarád, je taky autorem řady skvělých a zásadních desek. Jakékoli srovnání s ním nám tak může jedině lichotit, i když s ním tak docela nesouhlasíme. Obecně nás ale srovnávání baví – svou vlastní hudbu totiž nikdy tak podrobně nezkoumáte. Na jednom koncertu jsme se od fanouška dozvěděli, že mu připomínáme Cocteau Twins. Já sám přitom Cocteau Twins nikdy neposlouchal, teď jsem si je ale zamiloval!

Vaše starší skladby jsou víc elektronické, než pozdější, organičtější věci. Do jaké míry se v tom odráží vaše posluchačské návyky, případně snaha prozkoumávat nová hudební teritoria?
Sam: Náš debut je vlastně sbírkou skladeb, které vznikly v období ohraničeném našimi prvními koncerty na jedné a vydáním alba na druhé straně. Dřív jsme skládali jak elektronické, tak i akustické věci a skladby, které to oboje kombinovaly. Vůbec první skladbou, kterou jsme napsali, byl Kowloon Bridge, který je plně akustický. Těsně před masteringem jsme pak dokončili skladbu Amber Road (ta patří spíše k elektronické části spektra tvorby CB – pozn. aut.). Rádi bychom v prozkoumávání obou poloh pokračovali i na naší další desce.

Album Book Of Hours začíná skladbou Lions On The Beach, která má jasně rozpoznatelný dubstepový rytmus. Postupně ale posluchačská náročnost desky roste a skladby mají mnohem hůře definovatelné stylové kontury. Tohle byl záměr?
Tom: Chtěli jsme, aby album začínalo něčím povědomým a taky aby v tom bylo méně temnoty. Cílem bylo posluchače před poslechem zbytku desky uklidnit, zároveň ho ale připravit na temnější a nezvyklejší věci, které ho teprve čekají. Při poslechu každého alba se svým způsobem vydáváte na cestu. Podle mě je ideální, když se na ni vydáváte v dobrém rozpoložení a k tomu mělo umístění Lions na začátek desky přispět.

V řadě článků o Cloud Boat se píše, že měl dubstep zásadní vliv na Samův hudební vývoj. Co tě na něm tak lákalo?
Sam: Začátkem tisíciletí se objevila výrazná vlna producentů, kteří dělali elektronickou hudbu novým a zajímavým způsobem. Já na tu vlnu naskočil v roce 2007, kdy jsem studoval v jižním Londýně. Během dospívání mě elektronická hudba nezajímala, ani jsem se jí nesnažil porozumět. Najednou jsem se octnul mimo domov a úplně mě pohltila klubová kultura, ke které patřila i tahle temná, introspektivní hudba. Dodnes rád vzpomínám na nedělní parties jako DMZ nebo FWD>.

Co si myslíš o dubstepových hybridech typu spolupráce Skrillexe s Korn nebo fúzi dubstepu s popem, jakou dělají Katy B a Magnetic Man?
Sam: Chápu, že někoho může štvát, když Skrillex produkuje album Korn. Mě to sice neštve, ani si tu desku ale nepustím. Vzájemné prolínání žánrů je něco, co tady bylo vždycky a bude se to dít i nadále. A mluvit o Katy B nebo o Magnetic Man jako o pop-dubstepu, není úplně fér. Jde totiž o lidi, kteří jsou už léta součástí scény. Pokud jsi nikdy neslyšel hodně staré věci, které dělali Skream a Benga někdy v roce 2002 nebo 2003, měl bys to napravit!

OK, tak teda radši zpátky k vám. V jednom rozhovoru jste mluvili o tom, že jste při skládání hudby na debutové album použili různé terénní nahrávky. Bylo to jen jednorázové nebo to děláte častěji?
Tom: Snažíme se to dělat tak často, jak jen to jde. Skladbám to dodává tvář a ve výsledku pak znějí víc přirozeně, víc organicky. Dokonce i takové drobnosti, jako když na pozadí vokálů přidáte nějaké ruchy, dávají skladbám lidský rozměr a dělají je přístupnějšími. Pokaždé se v naší hudbě snažíme o totéž – o skloubení elektronické hudby s přirozeným vyjádřením určité nálady nebo pocitu. Dosáhnout toho je někdy těžké, baví nás ale pokoušet se o to.

Vaše tvorba působí skoro spirituálním rozměrem, stejně jako spousta věcí kolem vaší kapely – Tomovým skorogospelovým zpěvem počínaje a pojmenováním debutové desky podle středověké knihy modliteb konče. Do jaké míry je pro vás spiritualita zásadním tématem?
Tom: Oba dva jsme hrdí ateisté, v pravém slova smyslu pro nás teda spiritualita důležitá není. Nevidím ale důvod, proč by mi hudba nemohla poskytnout totéž vytržení, jaké někomu přináší víra. Vzpomínám si, jak jsem si v šestnácti vzal na vánočním večírku u kamaráda houbičky. Někdo tam hrál na kytaru Seven Nation Army od White Stripes a já najednou uviděl vyletět z repráků tři různé bohy.

Členové hudebních dvojic se při skládání hudby navzájem často doplňují. Je to i váš případ?
Tom: Rád bych tomu věřil. Po čase zjistíte, co vám nejde a ten druhý se naučí vaše slabé stránky kompenzovat. Stejně tak si začnete věřit v tom, co vám jde a ten druhý napne své síly, aby vás v tom doplňoval. Je to nepřetržitý cyklus toho, kdy se o tom druhém i o sobě neustále něco dozvídáte a pokud to myslíte opravdu vážně a nelezete si moc na nervy, musí se to podařit! Koukám, že jsem právě de facto popsal, jak to funguje v manželství...

Hraje roli fakt, že jste dlouholetí kamarádi? Tvoří se vám víc intuitivně?
Sam: Ano. Neumím si představit, že bych byl v kapele, natož ve dvoučlenné, s někým, v jehož vkusu a názorech bych se tolik nevyznal. Netrvdím, že to platí stoprocentně, znamená to ale, že můžete na něčem pracovat o samotě a můžete se do jisté míry spolehnout, že se se trefíte do toho, jak to má ten druhý. Další věc je, že máte společné zájmy a zážitky, což se taky promítá do hudby, kterou děláte.

V jednom článku jsem se dočetl, že jste se před Cloud Boat živili jako nájemní muzikanti. S kým jste takhle spolupracovali?
Sam: Ten článek bych chtěl teda vidět! Nájemnými muzikanty v pravém slova smyslu jsme nikdy nebyli a rozhodně jsme se tím neživili. V minulosti jsme se ale podíleli na mnoha hudebních projektech. Já jsem měl to štěstí, že jsem si v posledních letech občas zahrál s kamarády na koncertě na pozoun. Taky jsem se podílel na jedné skadbě na albu Airheada, které je mimochodem super a měli byste si ho všichni poslechnout.

Na vašich fotkách a videích je vidět obdivuhodné množství tetování, která zdobí Tomovy ruce. Jsou všechny od jednoho tatéra nebo jde spíš o připomínky různých životních událostí?
Tom: Žádné jednotné téma tam není, věsměs jde o zobrazení věcí, které se mi občas honí hlavou. Na jednom tetování je třeba jenom velký černý kruh, na prsou mám zase fousatého chlápka v sandálech, který padá ve vesmíru ze lví hlavy.

Loni v červnu jste dělali rozhovor pro server Dummymag.com. Padlo tam, že míváš před koncerty velkou trému. Zlepšilo se to od té doby?
Tom: Víš že ano? Cítím se teď při koncertech mnohem líp, než tomu bývalo. Dřív jsem o sobě hodně pochyboval a řešil jsem, jestli jsem dost dobrý. Vlastně jsem ani nevěděl, jak mám na pódiu vystupovat a jak udělat dobrou show. Teď jsem si tím, co dělám, mnohem víc jistý a taky mi došlo, že i když hraju pro lidi a chci to dělat co nejlíp, jsem na pódiu hlavně kvůli tomu, abych si užíval hudbu a zapomenul na svět kolem.

Za pár dní vyrážíte na evropské turné. Na poslední chvíli jste na něj jako předkapelu přibrali dvojici Malpas. Jak k tomu došlo?
Sam: Moc se těšíme, až si s Malpas zahrajeme. Jednou z nejlepších věcí na koncertních šňůrách, hned po kontaktu s fanoušky, je potkávat se s promotéry, lidmi z klubů a ostatních kapel. S Andym z Malpas se známe už z dřívějška – pověřili jsme ho kroucením čudlíků na naší nové desce a těšíme se, že to na turné po Evropě pořádně roztočíme!