Mariam the Believer a obrácená frustrace

Mám napsat report z koncertu, co je dneska v Akropoli. Fakt se mi tam nechce, řikám si celej den, jak to nejlíp zrušit. Moje nemoc, moje porucha mi zatlouká hřebíky do lebečních švů, snaží se vypáčit poslední kusy mý plesnivý duše. Mlýnský kameny mi rozedíraj plíce, cáry svalů v křeči mi sotva dovolej dýchat. Kdože to hraje? Kittchen, v životě jsem od něj nic neslyšela, ale jeden čas byl fajnovej hype o něm psát. Přečetla jsem si dva rozhovory s Mariam Wallentin a zjistila, že je to další audiofilní workoholička. Nějakej song z jejího sólo debutu je prej hrozně slavnej. Viděla jsem klip, sedm minut tam kope díru jako kus hrobu, ale muziky jsem si nevšimla.

Sedím tady u stolečku, brácha říká, on to zná, tyhle stolečky tady skládá, že je dávaj, když je na pořadu ambient. A taky těch dvacet lidí kolem mě nevypadá tak osaměle. Ale už zhasínáme, akce, je tu chlápek s maskou a má bubeníka. Dneska je to akusticky a k tý stolečkový atmosféře to docela sedí. Český autory jsem dlouhý roky odmítala, čeština v muzice je příliš intimní. Zlomit tenhle blok se podařilo. Teď mě ale zajímá, jakej sociální experiment nebo konstrukt má být vytrvalý vystupování v masce v momentě, kdy se autor na pódiu emocionálně zcela otevírá. Publikum spořádaně tleská, ztuhle sleduje. Cítím romantizující nádech nostalgie a pak Kittchen vytáhne novinky, tohle prý neznáme. Líbí se mi nejvíc tahle tenzní, potemnělá Sestra. Gradace se objevuje pomaličku a závěr všechno rozpráší, konečně je muziky plný podium, nikdo už není ztracenej, hřebíky jsou kratší.

Oh, Mariam, čarodějko smyslů. Ukazuje se, že stolečky jsou chybou dramaturgie a má skepse omylem, tohle je muzika, na kterou se má tančit! Lidí je najednou spousta, hvízdání a potlesk vytváří skromný úsměv zpěvačky. Kapela, klávesák, basák a bubeník jsou dostatečně výrazní, ale všechna pozornost se opírá o Mariam. Zvládá fantastické přechody, ne nadarmo si nedávno střihla operu v Londýně, vokální rozsah v kombinaci se sebevědomím projevu unáší myšlenky do růžové mlhy efektů. Netradiční střih songů, změny rytmu i hlasová kouzla, všechno se spojí ve svébytné vystoupení, Mariam si věří a díky létům strávených na turné dostáváme nadstandardní prožitek, ve spojitosti se zvukem, na Akropoli netradičně dobrým, rozkoš. Vynutíme si přídavek. Odcházím, zklidněná bez frustrace, a přeju si ještě jednou. Rewind/play/bravo.